​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

DRÁKULA


Drákula. Knižní klasika od Brama Stokera (poprvé vydaná roku 1897), kterou zná snad každý. A pokud ne přímo z této tištěné podoby, pak určitě alespoň z té filmové.

Drákula je kniha, která poprvé beletrizuje staleté pověsti a legendy o upírech, které se v různých podobách nachází v historii snad každé kultury. Hrabě z rodu Drákulů se tak stává jednou z nejznámějších fiktivních postav, které kdy spatří světlo světa, a následně ovlivní mnoho tvůrců a autorů, ať už knižních, filmových, tak i herních či divadelních. A to až dodnes.

Pro současného čtenáře nebude kniha působit nijak strašidelně, i když je řazena mezi horory. Může však oslovit svou viktoriánskou atmosférou kloubící prvky romantismu a plíživého tajemného mystéria. Příběh nás zavede jak na prokletý hrad v Transylvánii, tak i do malebného městečka Whitby v Anglii, či do samotného Londýna. Zde všude se budou naši odvážní hrdinové v čele se samotným doktorem Van Helsingem snažit všemi dostupnými prostředky porazit pradávné zlo. Čeká nás vyšetřování, odhalování a pronásledování, vše ve jménu víry v Boha a lásky k bližnímu. Kniha má velice pomalé tempo, které v první třetině buduje atmosféru, ve druhé seznamuje s neblahým vlivem hraběte, a v poslední nás vysílá na lov tohoto ztělesnění bezbožnosti.

Celé dobrodružství je podané formou různých dopisů, zápisů či fonografických záznamů, vypravěče zde nehledejte. Nahlédněte tedy do stránek deníků Miny a Jonathana Harkerovým, Dr. Sewarda, či Lorda Godalminga, a vydejte se na výpravu za záchranou lidstva. Jen upozorňuji, výprava to nemusí být pro každého.

A já, ač nerad, musím přiznat, že se mi kniha moc nelíbila. A to hned z několika důvodů. Začněme však klady, neboť příběh a zpracování není až tak špatné, jak by se z mého hodnocení mohlo zprvu zdát...

Dílo jako celek přináší neuvěřitelný příběh boje dobra se zlem. Viktoriánské období i zde kloubí romantiku s temným hororem vcelku bravurně. Zejména kontrast malebného městečka Whitby s nocí, kdy do přístavu připlouvá hrabě, je popsán úžasně a čte se jedním dechem. I úvodní část z Transylvánie na vás dýchne jakýmsi tajemnem východní Evropy, prosté země plné pověstí, mýtů a legend, a hrad Dracula je zde vyobrazen tak, jak by si každý z nás jen dokázal staletý hrad patřící staletému pánu představit. A nikdo by tam vážně nechtěl strávit ani jednu noc! Hlavní postavy si časem oblíbíte (až na jednu jejich společnou vlastnost, kterou uvedu na konci v negativech) pro jejich oddanost, zarputilost a šlechetné mravy, a budete jim přát úspěchu a (marně) doufat, že celé dobrodružství přežijí.

To je ovšem asi tak vše, více mi kniha neučarovala, těch negativ je v mém vnímání díla mnohem více. Zde zmíním pět těch nejzásadnější.

V první řadě kniha nese název Drákula, ale pojednává o Drákulovi, bez Drákuly. Hrabě se objevuje pouze na začátku na svém hradě (v té výborně napsané části v Transylvánii), pak už skoro vůbec. Dokonce ani do závěrečné konfrontace nijak nezasahuje ( ! ! ! ), což mě velice překvapilo a zároveň zklamalo. Velké vyvrcholení boje s tímto pradávným zlem je zde odfláknuto na asi jedné stránce. Celá kniha je sice protkána Drákulovým vlivem na všech místech, na která se podíváme, ovšem bez jeho fyzické přítomnosti lze snadno zapomenout, proti komu že to vlastně všichni brojí.

Také se mi protivila postupně více zmiňovaná víra, kdy se hovory o Bohu časem snižují až na jakousi filosofickou rovinu. Ono je celkově potřeba protrpět desítky a desítky stran bezduchého a tématicky opakujícího se tlachání o něčem, co vůbec nesouvisí s dějem. Myslím, že zkrácení o takových 100 až 150 stran by knize prospělo k více svižnějšímu vyprávění. Takhle se bohužel zasekáváte v pasážích, které tempo absolutně zpomalí, či jej dokonce zastaví úplně.

Dále mi osobně nepřijde formát, jakým je kniha napsaná, zrovna šťastný. Opravdu mám věřit tomu, když si někdo večer sepisuje deník, že dokáže přesně citovat, co kdo v průběhu dne řekl? Mnohdy i několikastránkové rozhovory? Z mého pohledu to působí nereálně a rušivě a myslím, že forma obyčejného vypravěče by byla mnohem přirozenější.

Za další celkem zamrzí, jakým způsobem ke konci knihy autor opakovaně popisuje hraběte Drákulu - jako postavu s dětským myšlením a vesměs ho přirovnává k dítěti (slovy A. Van Helsinga). Jakékoliv zesměšňování na vážnosti tohoto kultovního ztělesnění zla opravdu moc nepřidává a shazovat si děsuplnost vlastního monstra? Proč?

A poslední věc, ta nejzásadnější, která mi opravdu otáčela oči vsloup (stejně jako u jiné knižní klasiky, Frankensteina), je neuvěřitelná přecitlivělost postav... Tam neustále někdo pláče, omdlévá hrůzou, slzí nebo se duševně hroutí... To je tak moc otravné, že se to pak už nedá ani číst. Celé odstavce či stránky o tom, jak pět dospělých mužů u večeře pláčou, protože mají těžký osud, jsou vskutku až trapné (a že oni tam pláčou skoro pořád).

Můj závěrečný verdikt je tedy takový, že začátek knihy v Transylvánii a v městečku Whitby v Anglii je úžasný díky propracovaným popisům. Pak však následuje neuvěřitelně rozlezlý a natahovaný příběh, který se sune dalších 300 stran, a vrcholí až na té poslední jako lusknutím prstu, šup, jeden odstavec a najednou konec. Hotovo.

Kdo má rád pomalé tempo vyprávění a hutnou hororovou atmosféru, rád si čte o pocitech, hodně o pocitech, a nečeká vyvrcholení děje, nechť si knihu užije, já se bohužel většinu času nudil a ke konci jsem už stránku po stránce notně kousal.

originální název: Dracula

autor: Bram Stoker

rok prvního vydání: 1897


HODNOCENO 3/5

24 zobrazení