​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

HŘBITOVNÍ STROM

Je to již mnoho let, kdy jsem na ten starý hřbitov vstoupil naposledy a jsem plně rozhodnut se tam již nikdy nevrátit. Vzpomínky na to osudné jarní jitro jsou v mé mysli stále živé a vnitřní pocity tak čerstvé, jako obrazy právě namalované, na kterých barva ještě zcela nezaschla. Povím vám, milý Jamesi, příběh, který může otřást vašim skeptickým pohledem na věci mimo lidské chápání, a ze kterého bych rád, abyste si odnesl alespoň střípek víry v existenci něčeho duchovně vyššího, než je materiální svět kolem nás.

Ještě jako mladý jsem se na škole, kde učili odhodlané studenty, mylně věřící ve svou zářivou budoucnost, základům medicíny, seznámil s jistým Rolandem Moorym. Jelikož se jednalo o člověka velmi uzavřeného a skoro nemluvného, musela nás dohromady svést náhoda. Neobratně jsem se před ním při hodině anatomie zmínil o nejmenované povídce jednoho mého oblíbeného spisovatele, která mi při pohledu na obrázek rozpitvaného lidského těla v mé omšelé učebnici vyvstala samovolně v mysl, načež on hbitě zareagoval a nenuceně se mnou začal o tomto díle hovořit. Poznal jsem, že mu tento literární žánr cizí nebyl, proto jsme si vyměnili názory i na pár dalších autorů a jejich písemnosti, než nás profesor hrubě přerušil a horentně se dožadoval našeho klidu a pozornosti, neb látka byla velice složitá a pro postup do dalšího ročníku studií její znalost naprosto nezbytná.

Po absolvování všech nudných přednášek toho dne, jsme s Rolandem, jen my dva společně, zašli do školního parku, kde se na jeho odlehlém severním konci v neupravované zahradě nacházel opuštěný altán. Věděli jsme, že tam budeme mimo zraky okolí, neboť do něj studenti chodili neradi. Svou architekturou doby gotické se škaredými démonickými chrliči po celém obvodu své klenbovité střechy děsil všechny své návštěvníky a každý se v těchto místech cítil velice nesvůj.

Roland se mi následně otevřeně svěřil, že na rozdíl od ostatních svých vrstevníků on obdivuje věci běžným rozumem nevysvětlitelné a tajemné. Tato jeho obliba ho pak stavěla na okraj společnosti, se kterou si tak nebyl schopen rozumět, a utvořila z něj nedobrovolně samotářského podivína. Takového, jakého ho všichni z tehdejší doby znali. Ale on se jen, stejně jako já, nechal unášet mystérii dávných kultur středoamerického kontinentu a starověké Evropy, všemožnými knihami, pověstmi, legendami či příběhy fantaskními a obsahem děs nahánějícími. Rozuměl jsem mu naprosto ve všem a on ke mě shlížel jako k vytouženému příteli, který mu do té doby tolik chyběl, a se kterým by mohl sdílet vše, co měl uloženo na srdci a skrýval ve své mysli. Beze strachu z výsměchu či pohrdání.

Naše přátelství časem sílilo. Společnosti jsme se vyhýbali, utvářeli jsme si svět vlastní o mnoho dokonalejší a působivější než ten, který existoval kolem nás. Zprvu jsme jako místo vzájemných setkání užívali onen altán, ale vědomi toho, že se stále nacházíme na školním pozemku, kde se v nedáli soustřeďovalo tolik lidí, v nás vyvolávalo nepříjemné pocity a nervozitu, což naše společné debaty značně omezovalo a zkracovalo. Proto jsme byli nuceni vyhledat místo jiné, které by lépe vyhovovalo našim potřebám, místo daleko od všeho rušivého, kde bychom mohli být volní a svobodní způsobem nám nejbližším a nejpřirozenějším. A právě takovým místem se pro nás stal skoro zapomenutý hřbitov vzdálený přibližně hodinu pěší chůze směrem od naší školy po skoro nepoužívané, a proto pomalu zarůstající, lesní pěšině.

Rozprostíral se a chátral na vysokém kopci, ze tří stran obrostlý hustým borovým hájem a s nádherným výhledem na širé okolí ze strany čtvrté. Západy slunce, jehož paprsky malovaly na nebi po oblacích překrásné náměty plné barev, ve spojení s vůní jehličí linoucí se z lesů kolem, byly nezapomenutelné a naše smysly naplňující. Ještě dnes, když zavřu oči, cítím tu vyrovnanost, kterou ve mně dokázaly vyvolat.

Se svým jediným přítelem jsem hodiny sedával na nevysoké rozpadající se zídce z opracovaných žulových kamenů skoro každý den a jediným společníkem tam nám byl svěží jemný vánek prohánějící se mezi náhrobky a strážící duše všech zesnulých a na věky odpočívajících. Náš smyšlený svět tak dostal reálnou podobu, a čím častěji jsme se tam scházeli, tím více nám toto místo přirůstalo k srdcím. Vše se ovšem změnilo na podzim roku 1924.

Jednoho večera jsme s Rolandem jako vždy horlivě debatovali, o čem nyní již je nepodstatné, a byli jsme tak zabráni do tématu, že jsme ani jeden z nás nepostřehl osobu, která se z ničeho nic zjevila za mými zády. Přerušili jsme tok nevyslovených myšlenek a zadívali se na starce. Byl drobný, velice pohublý, zřejmě již zesláblý, protože se opíral o vycházkovou hůl, která mu měla vypomáhat při chůzi. Jeho šat byl sice staromódní, ale velice zachovalý a čistý. Silně prořídlé, bílé a na ramena snášející se vlasy mu vlály ve večerním větru. Díval se na nás svýma kaštanovýma očima skrze tlustá skla širokých brýlí se silnými obroučkami a na hladce oholené tváři vyloudil drobný a upřímný úsměv. Zdvořile se omluvil, že nás vyrušuje, představil se jako Malachai, a že by se rád, pokud by nám to nevadilo, u nás na chvíli posadil. Bylo na první pohled poznat, že by velmi ocenil možnost využít naší krátkodobé společnosti, patrně byl velmi osamělý. Neměli jsme důvod odmítnout, proto pomalu a s námahou usedl s decentním odstupem vedle mne.

Z tónu jeho hlasu vycházel snad až andělský klid, velice příjemný mému sluchu a hřejivý na duši. S Rolandem jsme se dozvěděli, že Malachai zde dříve pracoval jako hrobník a správce hřbitova. Toto místo si prý okamžitě velice zamiloval pro jeho opuštěnost a odlehlost - naprosto stejně jako my. Vyprávěl nám, jak nekonečné hodiny bloumal po cestičkách mezi hroby a rozjímal, vstřebával ty všechny krásy přírody kolem a nikým nerušen trávil veškerý čas jen se svými myšlenkami.

Starcovo vyprávění o jeho životě nás vskutku upoutalo, ale nevypověděl nám vše, co patrně měl v úmyslu, neboť se musel velmi brzo odebrat zpět domů. Nechtěli jsme, ale museli jsme pochopit, že se již začalo stmívat a cesta do města byla daleká a pro člověka v tolika letech a o holi chodícího jistě i namáhavá. Společně jsme se tedy rozloučili a Malachaie ujistili, že budeme velice potěšeni, pokud se k nám někdy příště opět přidá a svůj pro nás tak zajímavý příběh dopoví.

Dny a týdny ovšem plynuly a s Rolandem jsme opět na dlouhou dobu tvořili jediné narušitele zdejšího ticha jen my dva. Pomalu jsme už přestávali věřit či doufat, že se se starcem ještě někdy vůbec setkáme, až jednoho odpoledne, kdy teploty již byly převážně zimní, než podzimní, poctil nás svou návštěvou zas. Usedl na to samé místo, opřel ruce o hůl a rozradostněným pohledem se zadíval do dáli. Tentokrát jsme byli v našich představách zavedeni do dob již dávných. S výrazem nostalgie ve tváři začal vyprávět místní legendu o rodu Rochesterů, kterou všichni místní zběžně znali ze školních lavic, stejně tak jako já. Jeho verze příběhu však v sobě skrývala cosi osobního a srdceryvného, že jsme napjatě poslouchali až do konce skoro nedýchaje.


„Před mnoha staletíma,“ povídal, „se do zdejšího tehdy ještě velmi malýho a vospalýho městečka přistěhoval jeden vlivný a zámožný šlechtický rod. Odněkud z východního pobřeží, myslím. Vystavěli tady svý honosný panství a společně s místníma začali rozvíjet okolní kraj ku kráse. Stali se velice uznávanýma a milovanýma a nikdo o nich nemohl říct jedinýho křivýho slova. Říká se, že to byli dokonce voni, kdo založili tenhlecten hřbitov. Uprostřed prej vyhloubili podzemní kamennou hrobku, kam byly jejich generace postupně ukládaný k vodpočinku věčnýmu.“ Pokřižoval se. „Vchod pak dovedně skryli, aby se do něj nesnažil dostat kdejakej lapka či pobuda, přístup k němu znal vždy pouze a jen hrobník, nikdo jinej, dokonce ani místní farář. Dej mu panbůh lehkého spočinutí.“ Pokřižoval se.

„Nad hrobkou byl pak časem zasazenej tajdlenc dub, kterej, dle povídaček starých a bláznivých babek kořenářek, vzrostl k nebi přes jednu jedinou noc! Představte si to. A to prej proto, že jeho kořeny nasávaly a sdílely životní síly s pod ním pohřbenýma dušema šlechticů.

Celý blahobyt ovšem skončil jednoho krutého večera roku osmnáctsetstéhosedmadvacátého, kdy panství zachvátil strášlivej a ničivej požár! Nikdo v sídle mu nebyl schopnej uniknout, až na jednoho mladýho chlapce, syna pána Williama, kterej ovšem po neštěstí nadobro zmizel a nikdo ho už nikdy neviděl. Podle mnohých proto, že měl tak zvohavenou tvář vohněm, že se celej život mermomocí stranil společnosti.“ Pokřižoval se. „Zemřel prej v osamění patrně někde ve Skotsku. Ale kdo ví, co na tom bylo pravdy, nicméně rod Rochesterů vinou téhlecté votřesné tragédie skonal. A když už nebylo koho do hrobky nadále pohřbívat, strom nad ní začal umírat taky. Až nakonec vodumřel zcela. Prý v jeho poslední hodinu v neobvykle temné noci právě na Dušičky,“ pokřižoval se, „bylo po celém městě slyšet větrem ze hřbitova roznášené sténání a nářky sklíčenosti vyvolané snad tím největším zármutkem, kterej kdy mohl existovat.

Mnoho lidí zlomeno žalem nad nesmírnou ztrátou se následně vodstěhovalo na jiný místa zapomenout, a tak pak už nebylo nikoho, kdo by příběh pamatoval a šířil dál. Upadl v zapomnění a stala se z něj pouze a jen legenda uchovaná na zaprášených a zažloutlých stranách místní kroniky. To už je skoro sto let...“


Ten strom se na hřbitově stále nacházel, při pohledu na východ slunce se ohýbal přímo ve směru pohledu, byl černý a seschlý v patvaru mrtvolné křeči. Pod ním se měla nacházet ona hrobka, ovšem nikdo nikdy žádný tajný vchod do ní nenalezl, a proto již nikdo nevěřil, že se pod kořeny mrtvého stromu skutečně nachází. Nikdo, až na Malachaie. Ten věřil. A věřil také, že se mu jednou podaří tento vchod nalézt a hrobku otevřít.

Toho dne jsme pak hovořili ještě dlouho, skoro až do večera, o všem možným, jen ne více již o Malachaiovi samotném, jak tomu bylo prvně...

( . . . )


Starce jsme pak opět dlouho neviděli, zem mezitím zamrzla, sníh kolikrát napadl, tolikrát roztál.


( . . . )


Třetí shledání nás všech však bylo tím posledním. Jednoho jarního večera, kdy jsme zrovna s Rolandem mluvili o rodě Rochesterů, i když jsme nebyli obeznámeni s více informacemi než s těmi, které jsme se dozvěděli tehdy zde, Malachai se za námi opět nečekaně dostavil. Tentokrát si ovšem ani nesedl, byť jsme ho ze slušnosti vybídli, a řekl nám, že se dlouho nezdrží, že se jde jen rozloučit se svými dvěma přáteli, se kterými zažil ty nejlepší chvíle za poslední roky svého života, neb jeho dny se již pomalu naplnily a již nebude moci za námi docházet nikdy více. Poděkoval nám se slzami v očích za naši společnost, a že jsme ho vřele přijali mezi sebe. Když nám každému podával ruku na důkaz úcty a vzájemného přátelství, poprosil, že by se ještě jednou rád rozloučil druhého dne za svítání, přesně na tom místě, kde jsme stáli, a ze kterého byl onen tak nádherný výhled na vycházející slunce. Měli jsme s Rolandem oba sevřená hrdla a bylo nám trýznivo, ale nemohli jsme nic dělat. Člověka, kterého jsme si neskutečně rychle oblíbili, jsme nechtěli opouštět tak brzo. Ovšem museli jsme, neboť nebylo v ničí moci tomu zabránit. Přislíbili jsme tedy, že se zde ráno setkáme a následně jsme už jen spatřili starcovu postavu pomalu se od nás vzdalující do dálav zapomnění.

Celou noc jsem oka nezamhouřil, neboť jsem ve smíšených pocitech smutku i radosti vzpomínal na ty překrásné chvíle s tím člověkem, se kterým jsem se dne následujícího měl vidět již naposledy. Jak rychle a tajemně vstoupil do mého života, tak rychle a ještě tajemněji z něho měl odejít. Mohu s čistým svědomím tvrdit, že za ta tři setkání ve mně a mém jediném příteli zanechal tolik duševního obohacení, jako nezanechal nikdo jiný za celé naše životy. A za to jsem si ho nevyslovitelně vážil, vážím stále a vždy budu.

Nadešlo nechtěné jitro a já se s Rolandem sešel před hřbitovní branou. Společně jsme vyrazili vstříc našemu poslednímu setkání s Malachaiem, nikdo nehýřil obvyklou dobrou náladou, to bylo pochopitelné, a proto také nikdo z nás dvou celou dobu nic neříkal. Když jsme ovšem došli na smluvené místo, pohltil nás tak dojemný okamžik, o kterém jsem vám, Jamesi, vyprávěl hned na začátku, že jsme nebyli schopni popadnout dech. Ten obraz krásy se mi vryl do paměti a byl vnímán všemi mými smysly do takové míry, že jsem naprosto zeslábl. Nohy se mi podlomily a já padl na kolena. Po tváři mi stekla slza, neboť se ve mě rozhostil tak líbezně uspokojující pocit, který se nedá popsat jinak než dokonalou a čirou nádherou.

Totiž při pohledu na východ jsme spatřili paprsky ranního slunce, jak si klestí cestu skrz mohutný dub, stojící uprostřed hřbitova. Dub, který přes noc rozkvetl a hustě pokryl listovým! Ten strom opět žil! A my okamžitě věděli, že se ztracený syn pána Williama vrátil, že Malachaiovi se podařilo onen tajemný, ukrytý a zapomenutý vchod do hrobky najít, a že nyní již v klidu spočívá v komnatě věčnosti se svou rodinou a svými předky nikým nerušen a na všechny časy!

KONEC

5 zobrazení