​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

KNIHA

 Věřte mi, komisaři, já jsem ten poslední, kdo vám může náš příběh vypovědět tak, jak se ve skutečnosti stal. Nikdo jiný už promluvit nemůže - všichni ostatní jsou mrtví. Všichni moji přátelé. A je samozřejmě logické, že to na mne vrhá stín hlavního podezřelého ze spáchání všech těch zvěrstev brutality v tom zpropadeném sklepení - tento úsudek nikomu, vážený pane, nezazlívám. A ano, ano, nepředpokládám, že jste o tom již slyšel, samozřejmě, že nevíte o čem to tady mluvím, ale vězte, že ten sklep, ta hrobka krvavého masakru, sehrává podstatnou roli v celém případu.  Možná by pro vás bylo lepší a nejjednodušší shledat mě nepříčetným a šíleným a zavřít po zbytek života do zamřížované cely sanatoria pro největší blázny světa, ale já vám říkám, že tak tomu není! Jsem plně při smyslech! Teď už ano... Držíte mě tu druhým dnem a stále dokola se mi neprávem snažíte přisoudit zmizení toho vašeho Pitrelliho, ale já vám říkám, že on nikam nezmizel! Stále tu je! V tomto špinavém městě, v jeho vlastním špinavém domě hrůzy! A právě on je tím důvodem, proč už nikdy nebudu mít klidného spaní.

  Dovolte mi, prosím, konečně už promluvit. Ne odpovídat na vaše otázky a nesmyslné stále dokola se opakující dotazy, promluvit, povědět vám vše od začátku až do konce. Dejte mi příležitost seznámit vás s čistou pravdou, jež je tak neskutečně neuvěřitelná, že si z ní, prosím, budete muset vyvodit závěry pouze vy sám. Snad pochopíte, že jsem za vámi přišel z jiných důvodů než těch, ve které zaslepeně věříte...

  V těch časech jsem se velmi rád a často pohyboval ve velmi úzké a izolované společnosti dalších dvou lidí, kterou spojoval jeden společný rys - znuděnost a otrávenost věcmi všedními a nenávist a odpor k dekadenci společnosti kolem nás. Ve volném čase, jehož jsme měli v našich bohémských životech více než dost, jsme proto hledali kdejaké mnohdy i bizarní důvody se z těchto pout stereotypu vymanit. Velmi nám v tom pomáhal můj dobrý přítel, který v jistém smyslu toto společenství utvořil, tedy alespoň byl u jeho zárodku a vnukl mu prvotní myšlenku, sir Dante Manson; jeden z posledních členů kdysi váženého šlechtického rodu z Walesu, nyní po generace usídleného na východě Anglie; který nás často hostíval ve svém zámku na odlehlém venkově.

  Scházeli jsme se sice nepravidelně, zato často, vždy podle potřeb a chuti, v rozsáhlých a vlhkých sklepeních pod jeho panstvím, kde jsme hodiny debatovali o mystériích okultismu a různých fantaskních událostech vzdálené minulosti odvolávajíce se nejen na historické a málo známé prameny, ale také na smyšlená díla Poa či Lovecrafta. Sbírali jsme různé artefakty prastarých dob a civilizací, jež nám umožňovaly se odloučit od přítomnosti a vydat se v našem vlastním a fantaziemi utvořeném mystickém světě na místa, o kterých většina z vás nedokáže ani snít.

 Není proto divu, že zpráva o nalezení Knihy - té Knihy, jež pojednává o Velkých, o vzestupu Tvořitele a Ničitele a jejich nekonečném vzájemném sváru táhnoucím se od počátku věků po celém širém světě - vyvolala v našem uzavřeném kruhu velké vzrušení. Byla to kniha, kterou historikové a archeologové označovali za neexistující, za vymyšlenou moderními spolky a kulty ne nepodobným těm satanským, a za mýtus, jež není hoden ani pramalého zájmu. Avšak i přesto se jí několik málo okultních nadšenců, či sběratelů, jako jsme byli třeba my, snažilo nalézt...

  A nyní se to povedlo.

  Byla skutečná a my ji za každou cenu museli získat do naší sbírky, a dá se říct, jako to nejcennější, co by kdy mohla obsahovat. Velice jednoduše jsme zjistili, kdo knihu vlastnil, majitel se tím totiž nikterak netajil, ba naopak velmi okázale chlubil, takže zbývalo pouze promyslet a zosnovat dokonalý plán na její odcizení. Ano. Neváhali jsme překročit hranice zákona, tolik pro nás ta kniha znamenala! Selhání se nepřipouštělo, nesměli jsme na něj ani pomyslet, byla to šance, jaká by se nám již nikdy za život nemusela naskytnout.

  Věděli jsme, že se nacházela v soukromé galerii jednoho francouzského umělce jménem Ariane Pitrelli, který se proslavil spíše než svými díly, tak četnými zhýralými večírky, o kterých se velmi tiše šuškalo, že byly oslavou samotného ďábla. Ale nám nejvíce hrál do karet ten fakt, že byl i vyhlášeným znalcem a milovníkem italských archivních vín, stejně jako můj přítel Nikolas. Byla to tedy příhodná záminka se „náhodně“ setkat a seznámit... A samozřejmě nahlédnout a získat přístup do jeho sbírek.

 Na sever Francie do neznámého přímořského městečka Bolaux jsme odcestovali jednoho sychravého podzimního dne všichni tři společně - Nikolas, Dante a já - a to s jediným úkolem - uloupit Knihu. Bez ní jsme se nesměli vracet, tak jsme si to slíbili.

  Díky urozenému původu sira Danteho pro nás nebylo těžké získat pozvánky na jeden z mnohých Arianeových plesů, které ten týden pořádal, a popravdě řečeno, co se tajně šuškalo, bylo pouze slabým čajovým odvarem oproti tomu, co se tam ve skutečnosti dělo.

  Vyprávění o tom, jak jsme Knihu získali, bych rád přeskočil, stejně by ani nebylo moc o čem mluvit, jelikož tohoto úkolu se zhostil sám Nikolas nechtěje naší pomoci, a tak ani dodnes přesně nevím, jak se mu to podařilo. Možná to ani vědět nechci. A díky vám nyní vím, že od té doby Ariane Pitrelliho již nikdo nespatřil... Ale říkám vám, že nikam nezmizel. Já se s ním předevčírem setkal.

  Když jsme hned po činu nastoupili do krytého kočáru, který nás měl neprodleně zavézt na nábřeží, abychom mohli prvním možným lodním spojem odplout zpět do rodné Anglie, co nejdále od tohoto místa neřesti a zvrácenosti, byl Nikolas vcelku vystrašený a zádumčivý. Ignoroval naše otázky, které jsme na něj Dante a já chrlili jeden přes druhého. Zajímalo nás zejména to, jaké lsti využil a jaké další skvosty skrývá Arianeova sbírka - zda byla rozsáhlejší a cennější než ta naše, či nikoliv. Nikolas Knihu pevně svíral v objetí a jediné, co za celou cestu byl schopen vyslovit, byla jedna věta, kterou několikrát s nepřítomným výrazem ve tváři a jakoby sám pro sebe zopakoval: „Jeho oči, ty barvy, barvy smrti, Pitrelli měl každé oko jiné, Bože, ty jeho oči!“

  Nerozuměl jsem tomu, co mohlo být tak nervy drásající na jeho očích, ale následně jsme se s Dantem jednomyslně shodli, že Nikolase už nebudeme zatěžovat našimi dalšími dotazy ohledně událostí toho večera - snad někdy později. Či nikdy. Pro nás v tu chvíli bylo nejdůležitější to, že Kniha byla naše. Zbytek cesty do doků jsme všichni mlčeli, ve mně se mísil pocit radosti a vzrušení. Dnes bych dal nevím co, aby se Nikolasovi ten lup nezdařil, ale tehdy jsem to vnímal přesně naopak.

  Nicméně ještě jedna věc se nám tehdy přihodila. Nepřišla nám ničím zvláštní ani výjimečná, ale postupem času jsem zjišťoval, že jsme jí měli věnovat mnohem více pozornosti. To zpropadené škrábání! Škrábání na dřevěná prkna našeho povozu. Bylo slyšet velice zřetelně, jakoby nám všem uvnitř cosi kovového či kamenného tam venku dávalo najevo svou přítomnost a to tímto tajemným způsobem. Kočár, který jsme měli možnost si vypůjčit, a ve kterém jsme se zrovna vezli, byl ale tak zastaralý a rozvrzaný, že jsme zvuk přisuzovali jeho bídnému stavu - jenže nebylo tomu tak. Více jsme to pak nikdo neřešil, ani se o tom již nezmínil. A my v tichosti seděli dál, nedbajíce tohoto pekelného varování, a v hlavách se nám honily myšlenky o našem právě zažitém dobrodružství. Nic jiného pro nás důležitější či hodnější naší pozornosti neexistovalo.

  Po příjezdu do Anglie jsme ihned v našem panoptiku mystiky oslavili tuto veleúspěšnou výpravu, ovšem tentokrát, a snad poprvé, pouze ve dvou - bez účasti Nikolase. Ten byl zesláblý a chtěl si odpočinout, proti čemuž nikdo z nás nic nenamítal. Dante a já jsme však hodovali, zpívali a bavili se v rozjařenosti nám vlastní skoro až do svítání. Knihu jsme uložili na piedestal k zadní stěně, která v celém sklepení byla nejméně vlhká a nejméně zasažená plísní, kolem jsme rozmístili mnoho svící, které tak svými stínohrami z toho do té doby obyčejného místa utvořily oltář na první pohled snad zasvěcený samotnému zlu. A to nás těšilo ještě více.

  První tragédie se odehrála hned tuto noc, ovšem na jiném místě.

  V brzkých odpoledních hodinách dne následujícího mě z tvrdého spánku vytrhlo hlasité klepání na dveře mého bytu. Noc byla dlouhá, vyčerpávající a já byl tehdy jak omámený. Otevřel jsem nezvaným hostům a rázem se probral, když jsem před sebou spatřil dva strážníky, kteří mi přišli oznámit, že můj přítel Nikolas byl nalezen mrtvý. Před hodinou. V jeho sídle. Zavražděný. A že podle slov pozůstalých, se kterými prý již stihli promluvit, jsem to byl já, s kým se Nikolas stýkal, a že jsem to byl určitě já, kdo ho zamordoval. Já byl prý ta zrůda vražedného činu schopná! Tuto výpověď mi jeden z policistů přetlumočil s podivným úšklebkem na tváři, nedokázal jsem z něj vyčíst, zda to myslel jako nějaký nemístný žert, nebo s tím tvrzením souhlasil. Tak jako tak, nebyla to informace, kterou by bylo záhodno mi v tu chvíli říkat přímo do očí.

  Nevěděl jsem, kdo z Nikolasovy rodiny by mne mohl znát a dokonce chovat takovou zášť, že mne okamžitě bez výčitek označil za sprostého vraha. Nikolas mě nikdy s nikým z jeho příbuzenstva neseznámil a ani o nikom nikdy moc nemluvil. Věděl jsem jen, že neměl dobré vztahy s otcem, ale ten byl již několik let po smrti.

  Strážníci mě odvedli na policejní stanici a prověřili mé alibi několika zákeřnými a vlezlými otázkami, ale žádné oficiální podezření, natož obvinění samozřejmě nevznesli, jelikož jsem byl celou minulou noc, zejména v době mordu, s Dantem, který to potvrdil. Ovšem kde jsme přesně byli, a co vše dělali, jsme oba úspěšně pomocí lži zatajili. Vím, že se na nás policejní vyšetřovatelé dívali skrz prsty a velice podezíravě - po výpovědi pro mne stále neznámých Nikolasových příbuzných pak zejména na mě - neboť věděli, že jsme přinejmenším podivíni, a kdo ví, co se od lidí, jako my, dá očekávat. Třeba i chladnokrevná vražda v opojení jakýchsi bezbožných rituálů.

 Bylo to směšné i v tak tragické chvíli v jaké se to vše odehrávalo.

  Tělo našeho přítele jsme viděli také. Bohužel. Na naši vlastní žádost. Potřebovali jsme se na vlastní oči přesvědčit. Ovšem pohled, který se nám naskytl, navždy zůstane vrytý v mé paměti, aby mne mohl v bezesných nocích strašit až do konce života. Nikolas nebyl zavražděn běžným způsobem, jak jsem očekával a na jaký jsem se těsně před vstupem do márnice psychicky připravil, ale byl celý doslova rozsápán a roztrhán, na pitevním stole jsme si jeho ostatky prohlíželi naskládané v černém pytli, jinak to nešlo.

  Zbytek dne jsem strávil zcela ani nevím jak, bloudil uličkami města a doufal, že mě nikdo nebude obtěžovat. O společnost, i kdyby přátelskou, jsem neměl vůbec zájem. Dante se se mnou rozloučil hned poté, co jsme opustili márnici, každý jsme se vydali vlastní a opačnou cestou. Jak paradoxně po našem triumfu s Knihou nám musel osud, či vyšší moc, říkejte si tomu, jak chcete, pokazit radost takovou hrůznou událostí. Bylo mi přítele od srdce líto, zejména když jsem viděl, jakým ohavným způsobem zemřel.

 Dny následně plynuly jeden za druhým, společně s Dantem jsme se vídali méně a méně a už vůbec ne v jeho sklepeních. Každý z nás se uzavřel do sebe a na mém příteli bylo vidět i po fyzické stránce, že velmi strádá. Přeci jen si byl s Nikolasem bližší, než já.

  Vše se změnilo až jednoho chladného zimního večera, kdy mi Dante zaslal zprávu, abych ho neprodleně navštívil v jeho sídle, v našem tajném sklepení, že objevil hrůznou pravdu, kterou mi musí okamžitě vyjevit. Ale pouze a jen osobně.

  Vyrazil jsem proto ihned, jak to jen šlo, za město, po dlouhé vyježděné cestě k jeho panství. Byl jsem pln zvědavosti, ale také jakéhosi neklidu v očekávání onoho zjištění, které mohlo být i velice nepříjemné. Přeci jen z jeho vzkazu čpěla jistá hrůzná naléhavost.

  Když jsem došel k hlavnímu vchodu Danteho zámku, lucerna na zápraží nesvítila. Nikdy tomu tak nebylo, světlo nás vždy vítalo už od nepaměti. Ovšem časy se poslední týdny velice změnily.

 Připraven zaklepat jsem si náhle všiml, že dveře jsou pootevřené. A v tu chvíli jsem pocítil slabý poryv chladného vánku, který mě omotal svými ledovými prsty, až jsem se zimou otřásl. Jako by na mě dýchla sama smrt a možná tomu tak i bylo. Následně jsem uslyšel zpoza pravého rohu domu ono škrábání. Přesně takové, které jsem poprvé pomíjivě zaznamenal - ale nevěnoval mu bohužel pozornost - v kočáře, když jsme tehdy před dvěma měsíci prchali s ukořistěným lupem, skvostem naší sbírky. Ten zvuk mi naháněl husí kůži a vzbuzoval ve mně takový strach, že jsem ani vteřinu neváhal a vtrhl do domu. Přibouchl jsem za sebou dveře, otočil zámkem a opřel se o ně. Spokojen jsem zhluboka vydechl, pevné a silné kamenné zdi stoletého sídla ve mně vyvolaly pocity bezpečí a zahnaly veškeré ty stísněné, které mě sužovaly tam venku.

  Ale z té chvíle klidu mě vyrušilo další škrábání. Tentokrát mnohem hlasitější než dříve. Ozývající se zpoza dveří. Těch dveří, o které jsem se opíral. Hrůza se mě opět zmocnila. Tentokrát umocněna tím, že se to tajemné zlo skrývalo jen tak nicotně vzdálené od mé hlavy, dělené od ní pouze dubovými prkny. Zpanikařil jsem a rozeběhl se v křiku do sklepení, kde, jak jsem doufal, naleznu Danteho.

  A vskutku našel. Alespoň tedy to, co z něho zbylo. Vyhrkl jsem hrůzou, ale více hlásek jsem ze sebe nedokázal vydat. Děsem mé hlasivky oněměly. Pohled hodný výjevům černých obrazů Goyových ve mě vyvolal takovou nechuť a protivenství, že se snad ani nedají popsat slovy. Kousky těla, vnitřnosti, to vše leželo poházené po dlážděné podlaze, zdi byly zbarveny krví do ruda, celou místností se šířil nedýchatelný zápach.

  Můj přítel Dante dopadl stejně jako Nikolas, to nemohla být náhoda, nitky obou hrůzných událostí se mi začaly splétat dohromady.

  Pak jsem v té nechutné scenérii spatřil naši Knihu. Stále ležela na podstavci zcela čistá a neposkvrněná, osvícena svícny, jako temný vládce samotné brutality, který zhlížel z výše na své dílo zkázy. Volala mě. Jako v apatii jsem k ní přistoupil a povšiml si, že je otevřená. Dvojstrana obsahovala velký uhlem malovaný obraz apokalypsy a lidského utrpení, u kterého byl jen krátký, zato velice výstižný text.

  A Tvořitel zplodil démonickou obludu zrůdnou tak, že ni vlastního odrazu v zrcadle neměla. Bylo to zlo ryzí, stvořené z nenávisti a násilí, které mělo ztrestat každého, kdo se pokusí přivlastnit si dílo samotných Velikých.

  Všechny ty naše večírky a sedánky, kdy jsme si vyprávěli s mými přáteli různé historky o ďáblech, hrůzách starověku a záhadách dob prastarých, a kdy jsme toužili se něčeho takového sami účastnit, mi najednou přišly jako vyslyšená přání, ovšem způsobem tak zvráceným, že nyní lituji všeho toho všedního, obyčejného a nudného života, kterého jsem se vzdal ve prospěch jakéhosi hledaného vzrušení. Jak strašného, to jsem ovšem ani tehdy netušil. Naše rouhání se vyjevilo ve své plné zrůdnosti a dosáhlo jasných tvarů a kontur.

  Než jsem se vynadíval na ilustraci, bylo mi jasné, že za vším stojí tato zapovězená kniha. Musel jsem se jí zbavit, vrátit majiteli a doufat, že i prokletí, které s sebou nese, předám společně s ní...

  A opět to škrábání. Tentokrát jasně slyšitelné z patra přímo nade mnou. Zlo bylo uvnitř! Číhalo tu venku a nyní mi jde po stopách. Přiskočil jsem k těžkým kovaným dveřím do sklepení, rázně je s vypětím všech sil přibouchl, až kolem rámoví opadal prach a suť, a zaklapl petlici. Avšak už jsem nepociťoval žádné bezpečí, tentokrát už ne. Vrátil jsem se do zadní části sklepení. Ruce se mi rozklepaly do takové míry, že jsem nebyl schopen Knihu vzít z podstavce. Spadla mi na zem a sama se při tom zavřela. Možná tak náhodou, možná tak učinila sama, kdo ví, ale od té doby se mi ji již nikdy nepodařilo otevřít, byť jsem se o to nejednou pokoušel, jako by ji držel nějaký neviditelný zámek, či listy byly s přebalem slepené.

  Ozvalo se další škrábání. Nebyl jsem si jist, ale měl jsem dusivý a srdce zužující pocit, že se ozývalo zpoza dveří do sklepení... Přibližovalo se to. Šlo si to pro mě, ať už to bylo cokoliv. Zlé síly, bestie z pekla, či samotný Ďábel. Nemohl jsem se nadechnout. Schoulil jsem se do rohu nejvzdálenějšího od dveří, v rukou pevně sevřel knihu a čekal. Již si přesně nepamatuji, na co jsem myslel. Možná na smrt. Možná na své přátele. Na Pitrelliho a jeho tajemství. Na prokletí démonické Knihy. Možná na vše naráz.

     Dlouho jsem na vlhké podlaze naší bizarní galerie mrznul, a i když se již žádné škrábání neozvalo, rozhodl jsem se v chladném sklepení přečkat noc, strach mi nedovolil vyjít ven, usedl na mě, vkradl se mi do mysli a svázal ruce i nohy. Celou noc jsem nezavřel oka. Celou noc jsem držel Knihu. Celou noc jsem se díval na roztrhané tělo mého přítele. Celou noc jsem dýchal a cítil ten zápach.

  Druhý den, ihned, co se z dáli ozvalo kohoutí zakokrhání oznamující východ slunce, jsem vyrazil z toho šíleného domu pryč. Byl jsem si už naprosto jist, že nyní jsem pod neblahým vlivem Knihy já sám, že jsem další na řadě. Ten poslední. Musel jsem knihu vrátit... Okamžitě! Vyrazil jsem proto ještě toho dne na cestu do Francie.

  Celé dva dny cesty po moři mě ovládaly temné síly, nedaly mi spát, zlověstné škrábání jsem slyšel za každým rohem, byť teď připouštím, že se mohlo občas ozývat pouze v mé hlavě; a na každém kroku jsem cítil všudypřítomnou pachuť smrti. Mé smrti. A stále ten zápach... Bestie si už pro mě pomalu šla. Můj osud byl jistý a zpečetěný, pokud se mi nepodaří Knihu vrátit včas - tak jsem tomu věřil a doufal. Musel jsem to alespoň zkusit, šlo o můj život. Jiné nápady jsem neměl.

 Jako vysvobození ze spárů pekel mi připadlo malé přístaviště Bolaux, kam jsem dorazil za úsvitu ke konci týdne.

  Neváhal jsem, a co nejrychleji vyrazil do sídla Ariane Pitrelliho. Za celou cestu jsem si představoval snad více než stokrát, jak moc se mi uleví, až mu knihu předám a nadobro se jí zbavím. Nicméně sídlo Ariane Pitrelliho bylo prázdné a potemnělé. Prošel jsem každý pokoj, svírajíc knihu čím dál tím pevněji, ovšem nikde nikdo nebyl. Ani služebnictvo. Jako by tam už léta nikdo nebydlel. Ztratil jsem víru. Nevěděl jsem, co dále dělat. Ovládlo mě zoufalství. Sesunul jsem se na nejbližší židli v poslední místnosti, do které jsem vkročil a pak chvíli seděl jako opařený. Zavřel jsem oči. Musel jsem se soustředit, abych si v hlavě urovnal všechny události, jež se staly a kroky, jež musím nyní učinit.

  A v tu chvíli, jako zásahem temné moci, mě opět ovládla síla Knihy. Našeptávala mi, radila, kudy jít a co udělat. A já šel. Zvedl se a zamířil přes celou rezidenci, přes nekonečné chodby s vrzajícími podlahami a ošuntělými koberci dolů po schodech a znova dolů a stále dolů rovnou do temných katakomb, které umělcovi sloužily jako vinný sklep a současně i archiv jeho galerijních kousků. Podzemí bylo na rozdíl od zbytku celého domu osvětlené, ohně plápolaly z pochodní zavěšených v počtu několika desítek na každé kamenné zdi. Hned u spodní části schodiště, po kterém jsem sestoupil dolů, mě zaujal vyrytý nápis lupus nigrum. Tak pradávný a přitom tak čerstvý, rytiny na mě dýchly časy mystiky a čarodějnictví. Ale více toho nikde nebylo. Galerie byla pryč. Chladné prostory zely prázdnotou, pouze v zadní části jedné chodby vinoucí se od schodiště směrem doprava, stál podstavec ve tvaru dávného démona, chrliče tak obludného, že by si jej nepořídila ani církev uctívačů Satana k vyzdobení svých chrámů a oltářů. Byl asi sedm stop vysoký, z černého mramoru. Dlouhá netopýří křídla měl složena na zádech a hlavu, ze které trčelo několik rohů různých velikostí a tvarů, skloněnou směrem do své náruče, do které, jak jsem jednoduše poznal, patřila Kniha. Pařáty byly natočeny tak, že do nich přesně zapadla a jakmile se tak stalo, když jsem ji tam vložil, zdálo se mi, že dlouhé drápy, kterých bylo na každém pařátu pět, knihu nepatrně, zato pevně, sevřely.

  Srdce se mi rozbušilo. Byl to konec mého utrpení? Kniha vrácena předchozímu majiteli, byl jsem tedy spasen od záhuby, kterou toto dílo rozneslo po mých dvou přátelích? Doufal jsem, že ano. V tu dobu jsem doufal, možná v několika okamžicích i věřil.

  Poodešel jsem jeden krok od sochy, vzhlédl ještě jednou, uzřel její umrlčí zjev...

  A v tu chvíli jsem utržil nevyslovitelný šok! Přesně ten šok, při kterém jsem k vám předevčerejšího dne vtrhl, pane komisaři, ten neutuchající děs, který ve mě vyvolal pohled na tu šílenou sochu. Ona - je to k neuvěření, ale tak se to opravdu stalo - pozvedla svou kamennou hlavu a temný démon na mě pohlédl!

  Jeho oči, ty barvy, barvy smrti, měl každé oko jiné, Bože, ty jeho oči!



KONEC


Inspirováno povídkou Pes od Howarda Phillipse Lovecrafta.

0 zobrazení