​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

LITERÁRNÍ KRITIK

Doktore, jste mým lékařem již po mnoho let, co jsem uzavřen v tomto sanatoriu, a oba tedy moc dobře víme, že dny mého života se již chýlí ke konci. Má duše zemřela toho chladného zimního rána s nalezením těla Christiana DuVala v zahradě jeho sídla a zajisté vám nemusím vysvětlovat, že následky ve mně zanechaly už jen prázdnotu a černočernou tmu. Zapřísahám se, jak Bůh stojí nade mnou, svého činu nesmírně lituji, ale již nejsem schopen ho vrátit zpět. Nikdo není! A nedívejte se tak na mě! Vím, že mnou pohrdáte a myslíte si, že Bůh v mém životě existovat nemůže a nikdy ani nemohl, ale není tomu tak!

  Již dávno jsem se smířil s tím nejvyšším trestem, kterým mi bude hořká smrt mezi těmito zdmi nářků, v osamění a nenávisti vás všech. Dovolte mi proto, prosím, dokud jsem živ, abych vám ještě jednou, a tentokrát již naposledy, odvyprávěl události tak, jak se odehrály, a jaké příčiny ve mě vyvolaly ono neovladatelné šílenství, které vyústilo v tu strašlivou tragédii. A pokuste se mě konečně pochopit...

  Má kariéra svobodného spisovatele se formovala velice pomalu a s obtížemi, neboť jsem zprvu neměl žádné literární zkušenosti, ani přirozený talent, který ostatním stačilo v sobě pouze probudit. Mé krátké povídky tak nebyly oblíbené, to málo, co se kdy vůbec vydalo, vystačilo pouze jako záplata prázdných míst na poslední strany časopisů, které svůj účel plnily spíše pro potřeby bytových malířů nežli čtenářů. Vždy jsem si myslel, a nyní už vím, že zcela mylně, že volba slov nemusí být vždy tím nejdůležitějším, že dílo jako celek posoudí sám čtenář až na základě své obrazotvornosti a představivosti. Nesčetněkrát jsem za ta léta neúspěchů a zklamání chtěl s psaním přestat, ale vždy mě od těchto vnitřních nutkání dokázal úspěšně odradit můj nejlepší přítel - Christian DuVal.

 Spolu jsme se znali již od dětství, kdy se jeho velmi zámožná rodina přistěhovala z jižní Francie, z malého přístaviště Bolaux, do našeho města, kde zdědila panství rodu DuValů; a přátelství přetrvalo i rozkol našich životních cest po studiích, které bylo logickým vyústěním našich rozdílných pohledů na budoucnost. Christian zůstal věrný vzdělání a díky vrozené vlastnosti přetvářet své činnosti v dokonalost se záhy stal uznávaným a velmi vlivným literárním kritikem. Já byl naopak duševní slaboch a podlehl chtíčům a slastem života bohémského, a zatímco jsem se babral v bahně neschopnosti a patolízalství, Christian si postupně upevňoval svou společenskou pozici v pravdě neotřesitelnou a dokonce si založil vlastní nakladatelství, jehož tiskoviny se staly těmi nejčtenějšími a nejprodávanějšími na východním pobřeží. Mé příběhy ovšem nikdy nevydával, sám říkal, že cesta k vytouženému úspěchu je dlouhá a trnitá, plná nástrah a překážek, a každý si ji musí projít sám bez pomoci druhých. Kdysi mi přislíbil, že až se mi podaří touto cestou projít a dosáhnu cíle svého, odměnou mi bude čestný sloupec v jeho novinách hned na titulní straně. Jeho slova mě vždy dokázala motivovat a přinutit zapomenout na předešlé nezdary, i když už nikdy nezjistím, zda mi to říkával pouze v rámci své pověstné dobrosrdečnosti a našeho přátelství, nebo zda ve mě viděl opravdu tu trochu nezbytného talentu, který veřejnost tolik přehlížela.

  Občas jsme se scházeli na jeho panství, kde bydlel v tu dobu již několik let sám, proto mou společnost vždy vřele vítal. Hrávali jsme pro pobavení golf, nebo v zahradním altánu dlouhé hodiny debatovali o všemožných tématech nám blízkých, zejména pak o literatuře doby minulé, která mi měla být inspirací. Nicméně i přes to roky plynuly a já se ve své tvůrčí činnosti nehnul z místa. Začaly mě sužovat čím dál častější hluboké deprese a stísněné pocity, které postupem času vyústily v mé naprosté uzavření se před okolním světem, dokonce i před svým jediným opravdovým přítelem. Z domu jsem vycházel pouze po setmění, přes den jsem spal. Celé měsíce jsem trávil procházkami po nočních opuštěných parcích, hřbitovech nebo temných lesích za městem, kde jsem ulehal na rosou zmáčené mechy a jehličí, pozoroval koruny stromů a místy skrz větve prozařující hvězdy nade mnou a přemítal v hlavě všechny neurovnané myšlenky hledajíc a vymýšlejíc téma pro můj nový příběh.

  Vždy jsem se se svítáním vracel domů vyčerpán a na pokraji zoufalství, až jedné noci na sklonku podzimu roku 1924, kdy jsem v jednom takovém mechoví znaven usnul, zdál se mi prapodivný sen. Vize byla tak živá, jako by mi ji do mysli vnukl samotný Pán pekel. A jakmile jsem se probral, v době, kdy už si sluneční paprsky pomalu razily cestu mezi hustým porostem borovic, okamžitě jsem věděl, že tento sen zvěčním v tmavě modré barvě inkoustu na arch papíru. Byl to tak dokonalý námět, že jsem ho za každou cenu musel přetvořit v mé vysněné dílo, které mi mělo přinést tolik vytoužený sloupec uznalé kritiky v Christianových novinách.

  Doma jsem ihned zasedl za psací stůl a dal se do práce. Slova se tvořila sama, pojila do vět a souvětí, jako by mi ruku vedla nějaká neviditelná a tajemná síla. Celé týdny jsem nevycházel ven, zavřen a dobrovolně uvězněn ve svém pokoji a při svitu svící jsem sepisoval myšlenky, které mi v hlavě vyvstávaly seřazené jedna za druhou. Návštěvám jsem dveře neotevíral a nevítal je jako dříve, nestál jsem o ničí společnost, o nikoho, kdo by mě mohl byť jen na vteřinku rušit. Nejedl jsem a nespal, jediné, co mě zajímalo, bylo, abych co nejdříve svůj příběh dokončil a mohl ho přednést Christianovi. Intelektuálně jsem byl na vrcholu svých tvůrčích možností a schopností, ovšem tělesně jsem strádal, což se samozřejmě podepsalo na mém fyzickém stavu a vím, že si tehdy o mě dělalo starost mnoho mých blízkých, které jsem tak úspěšně odmítal. Možná, že v tuto dobu ve mě zakořenila ona paranoia, která se pak stupňovala až do nevýslovného chorého šílenství.

  Jakmile nadešla ta chvíle, kdy jsem dílo dokončil a udělal za ním poslední tečku, neváhal jsem ani na okamžik, listy svázal k sobě, vložil do desek a vyrazil za Christianem. Co záleželo na tom, že byla hluboká noc? Toto nemohlo do rána v žádném případě počkat! Tolik mé zarputilé snahy a sebeobětování utvořilo tak dokonalý a pestře formulovaný příběh, že zasluhoval uznání ihned, ne někdy později. Cestou jsem desky pevně svíral pod pláštěm, neboť v temnotě snad každého rohu jsem viděl postavy, které se chtěly zmocnit mého díla, ony imaginární ďábly, kteří mě chtěli připravit o mou slávu. Byl jsem jak posedlý a tolik vystrašený, ale k panství mého přítele jsem nakonec v pořádku dorazil.

 Vešel jsem do potemnělého sídla, kroky mi tlumil hebký červený koberec ve vstupní hale a já vyrazil přímo po schodech do patra, kde měl Christian svou ložnici, ve které, jak jsem předpokládal, v klidu odpočíval. Nemístně a hrubě jsem ho vytrhl ze snění, a tak vypadal jako duchem nepřítomen, rozsvítil petrolejovou lampu, která stála na dubovém nočním stolku hned vedle jeho široké postele s nebesy, a zahleděl se nevěřícně a překvapeně na mně. Když jsem mu sdělil svou prosbu, přislíbil, že si spis hned ráno přečte, převzal mé desky a odložil je vedle lampy, na pár neotevřených obálek zatížených stříbrným nožem na dopisy, který na mě před tím odrážel svůj matný lesk. Poté mě zdvořile poprosil, abych odešel, že by se rád ještě prospal, neboť ho na zítra čeká velmi důležitá schůzka s jeho nejpodávanějším autorem. Částečně spokojen a s myšlenkou, že za nedlouho si bude sjednávat takovéto schůzky se mnou, jsem jeho pokoj opustil a vrátil se domů. Tehdy by mne ještě ani ve snu nenapadly činy, kterých bych mohl být schopen, a ke kterým jsem svou nutkavou touhou byl donucen a v té době již pomalu podvědomě veden.

  Christian ovšem k mému nezměrnému zklamání svůj slib nedodržel, naopak odcestoval hned následujícího dne na dlouhou obchodní cestu do Evropy - patrně to měla být ta jím zmiňovaná schůzka, kterou jsem myslel, že bude absolvovat zde a ne tak daleko od států, to přesně nevím a nikdy se již nedozvím - a můj spis zanechal doma. Čas mi pak v čekání ubíhal velice pomalu, minuty mi připadaly jako hodiny a hodiny jako věčnost. Nebyl jsem schopen spát, myslet, nebyl jsem schopen tvořit. Několikrát jsem ještě osobně navštívil sídlo DuValů, abych se osobně přesvědčil, zda desky stále leží na nočním stolku a vždy tomu tak navzdory mým nereálným přáním bylo. Následně jsem v panství začal sám přespávat, abych byl Christianovi v okamžiku jeho návratu co nejblíže. Zabarikádoval jsem okenice jednoho z mnoha pokojů pro hosty a celou tu dobu se utápěl ve tmě, která nejvýstižněji korespondovala s mými myšlenkami a náladou. Netrpělivost a zlost ve mě rostla, až jsem se stal skoro nepříčetným.

  A pak jedné neobvykle temné noci, kdy jsem spal lehkým spánkem plným nočních děsů, se Christian vrátil z cest. Nemohl ani tušit, že má v domě nečekaného návštěvníka, uslyšel jsem, jak telefonoval dole v hale a následně zašel do své ložnice, která se nacházela hned vedle té, ve které jsem v tichosti a tajnosti ležel já. A v tu chvíli se ve mě cosi zlomilo. Šílenství se zhostilo mé mysli a pamatuji se, že se mi po celém těle rozprostřel náhlý hřejivý pocit. Vstal jsem a lehkým krokem vyšel na chodbu a pak do vedlejšího pokoje. Otevřel jsem si s nepatrným zavrzáním dveří a přistoupil k posteli, ve které již můj unavený přítel přemožen nutností spánku klidně oddechoval. Letmo jsem ještě pohlédl na noční stolek, na kterém ležely mé desky. Sebral jsem je a pevně uchopil pod nimi stále ležící nůž na dopisy. Pocítil jsem jeho chlad v dlani a to mi zastřelo zrak. Co se stát nemělo, stalo se, a já ho prudkým máchnutím zarazil do pravidelně se zdvihající hrudi. Christian v tu chvíli doširoka otevřel své oči, ve kterých jsem zahlédl šok a nepředstavitelnou bolest, a z lehce pootevřených úst se mu začalo linout tiché chroptění. Naklonil jsem se k jeho tváři a do ucha zašeptal velmi klidným hlasem:

  „Když si nechceš přečíst můj příběh, drahý příteli, nepřečteš si již v životě svém žádný jiný nikdy více. Nes následky svého pohrdání mnou již na veškeré časy.“

  Uchopil mě za rameno a pevně stiskl, ale to bylo to jediné, čeho bylo jeho slábnoucí svalstvo schopno. Věděl jsem, že tomu, co jsem mu řekl, plně rozuměl, a to mě velice těšilo. Začal jsem se ze skrytu té nejtemnější části své duše smát a tlačil jsem nůž hlouběji a hlouběji a teprve až jeho stisk povolil, čepel jsem opět vytáhl. Christian byl mrtev. Stále na mě hleděl tím prázdným pohledem, který na mě nasměroval v momentě, kdy z něj poslední doušek života vyprchal, a který mě straší v bezesných nocích dodnes. Tehdy jsem ovšem zachoval naprostý klid a svůj zločin bravurně zamaskoval, vůbec jsem se ničeho neděsil. Tělo jsem zabalil do prostěradla a pohřbil na zadní zahradě jeho sídla. Tu noc řádila silná bouře, blesky se proháněly na temné obloze jeden za druhým, hřmělo tak, že se zem třásla, a hustě pršelo, každá kapka chladné vody ze mě smývala mé hříchy a špinavost. Několikrát jsem po sobě zkontroloval místo mordu, abych nezanechal jedinou sebemenší stopu, pak jsem vzal desky s mou literární prací a odešel v tichosti domů.

  Jak dny od toho hrůzyplného večera ubíhaly, měl jsem čím dál tím jistější pocit v brilantnost svého počínání, že jsem si následně připadal jako neobvinitelný. A také proto mě z klidu nevyvedla ani návštěva místních strážníků, přibližně týden po vraždě, kteří se mě přišli zeptat na Christiana, jakožto mého blízkého přítele, který byl prý již několik dní nezvěstný. Hrdost a nutkání pochlubit se mou dokonalostí mě donutily, abych vyšetřovatelům sám navrhl se zajít podívat do jeho sídla, zda bychom společně neobjevili nějakou stopu, která by je navedla na správnou cestu v pátrání. Prošli jsme všechny místnosti, až jsme jako velké finále stanuli v ložnici, přímo před postelí, místa onoho hrůzného činu. Zde jsem ještě strážce zákona ve své pýše pobízel, aby se řádně porozhlédli a prohledali Christianovi osobní věci důkladně a ještě, ještě jednou, že jest možné v nich nalézt důvod jeho zmizení. Však nikdo nic nenašel a já se opíjel ve své nabubřelosti.

  Ovšem pouze nedlouhou chvíli, neboť jako si podzimní vánek pohrává s na chodník popadanými listy různých barev, v mé hlavě si začal tichý šepot pohrávat se slovy, která mi byla tak moc dobře známá. Ten šepot sílil a byl hlasitější a hlasitější. Začal jsem nervóznět a to až do viditelné podoby řeči mého těla, čímž jsem upoutal pozornost svých společníků. Ale nešlo to vydržet, propadal jsem panice, že oni to určitě slyší také, že slyší přednes první kapitoly mého díla! Následně jsem se rozeběhl v křiku z pokoje ven na zadní zahradu, kde jsem v nepříčetnosti začal holýma rukama vyhrabávat onen skrytý hrob. Strážníci mi stáli v zádech a vyděšeni mi netrpělivě hleděli přes ramena v očekávání toho, co se bude dít.

  „Teď už ji nečti! Nečti ji! Je pozdě, jsi mrtvý! Přestaň ji číst! Přestaň!“ stále jsem jak šílený křičel do širého okolí. A jakmile jsem odhalil pomalu se rozkládající tělo mého bývalého přítele, vyjekl jsem již naposledy a přišel na dlouhou dobu o ten poslední malý kousek svého zdravého rozumu, neboť Christian s mrtvolným úšklebkem a v posmrtné křeči svíral v obou rukou na hrudníku listy s mým sepsaným příběhem, které, jak jsem si naprosto jist ještě dnes, jsem si té osudné noci po vraždě odnesl domů.



KONEC


Inspirováno povídkou Zrádné srdce od Edgara Allana Poa.

4 zobrazení