​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

NEMĚLA JSI MĚ ZACHRÁNIT

Kde to jsem? Vše je tak rozmazané. Vše se motá v kruzích. Je mi strašně špatně... Vy jste doktor? Sestřičko? Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Pane doktore... Mluvíte potichu, nerozumím vám... Co se se mnou stalo? Mluvíte moc potichu...


( . . . )


Marie. Tak jsi tu. Ale nevím, zda je to dobře, přinejmenším zda z toho mám radost. Doktor říkal, že jsi to byla ty, kdo - zavolal sanitku. Že jsi to - byla ty, kdo mi zachránil život... Ale víš, já to tak nechtěl. Tak to nemělo dopadnout. Měla jsi přijet domů až v neděli večer. Proč jsi přijela už v pátek? Proč... Měl jsem být tou dobou dávno mrtvý a ty jen najít mé tělo. I když... Mé tělo... Toto tělo... Tělo, které - není moje...

Vím, zní to podivně, vím. A i když mám v sobě hodně léků na uklidnění, a podívej, dokonce i ruce mi připoutali k posteli, abych se o to nepokusil znova, tak věř, že co říkám je skutečné a jsem si zcela vědom slov, která ty slyšíš.

Můžeš mi, prosím, dát napít? Tady ze sklenice na stolku. Mám vyschlo v krku, ale taky zcela omezený pohyb. Je toho tolik, co ti musím říct.

Děkuji.

Pamatuješ film, co jsme viděli minulý týden? Jak se v něm ten nájemník nemohl rozhodnout, pokud si uřízne hlavu, zda o sobě bude mluvit jako „o sobě a svém těle“, nebo „o sobě a své hlavě“? Vskutku filosofická otázka mající své hlubší opodstatnění. Myslím, že už znám odpověď.

Jelikož jsem už na konci svých psychických i fyzických sil, tak to, co jsem učinil jednou a podruhé, učiním i potřetí, klidně počtvrté, tolikrát, kolikrát to bude jen třeba, než se to konečně podaří. Jen ty mi v tom tentokrát už nezabráníš. A to vím jednoduše proto, že sama nebudeš chtít. Je načase, abys vyslechla, co mi leží na srdci tolik let, a pak mě nechala odejít. Avšak nebudu o sobě hovořit jako o Petru Dvořákovi, nýbrž jako o Tomáši Rattnerovi… Znáš ho, že?

Kolega. Spolupracovník. Spolužák... Ano, vzpomínej, chodili jste spolu už na střední školu. On o ročník výš. Líbila ses mu od první chvíle, co tě spatřil, od první chvíle, kdy si tě všiml. Na to můžu přísahat. Ale ty sis ho nevšimla nikdy, snad kromě několika vynucených vět ve společnosti druhých kamarádů... Tvých kamarádů, samozřejmě. Tomáš skoro žádné neměl a v oslovení cizích se nikdy na nic nezmohl. Byl to nevýrazný chudák, moc se s nikým nebavil a ještě méně se s ním bavili ostatní. V jeho srdci jsi však byla ty a zůstala tam i po škole, kdy se všichni rozutekli do světa a školní lásky či přátelství začaly chřadnout, trhat se a upadat v zapomnění. V jeho srdci jsi zůstala.

A ptáš se, jak to vím? Jak mohu rozprávět o niterních pocitech někoho, koho jsem nikdy neznal a ani nepotkal? Vím to, protože - protože to jsem já!

Nedává to smysl, já vím, určitě si myslíš, že blouzním, nebo ještě hůř, že si dělám srandu v tuto vážnou chvíli. Prosím, klidně si to mysli, pokud to udrží tvou pozornost až do konce mého vyprávění. Stejně bude přec záležet jen a pouze na tobě samé, zda uvěříš něčemu, čemu se, přiznávám, ani moc dobře věřit nedá. Budu se snažit tě přesvědčit, i když není snad složitějšího úkolu.

Ale zpět tam, kde jsem skončil...

Po škole jsem tě tedy, stejně jako všechny ostatní, přestal vídat a vzpomínky rok co rok více bledly. Avšak nezapomněl jsem. Občas jsem na tebe myslel a rozjímal nad věcmi, které se nikdy nestaly.

Jaké překvapení pak nastalo, když jsem tě jednoho dne spatřil, jak stojíš u vedlejšího vchodu do domu, kde jsem bydlel. Byla jsi - nádherná, vypadala jsi přesně tak, jak jsem si tě stále pamatoval, jako bys od posledního dne ve škole nezestárla ani o den.

Právě ses přistěhovala. Byla jsi sama, to mě velice překvapilo. Vycítil jsem příležitost, ale nedokázal jsem za tebou přijít. Nedokázal jsem to na škole, nedokázal jsem to ani teď. Místo toho jsem pokaždé, když jsem vyrazil ven, do práce, přicházel z práce, nebo třeba vynášel odpadky do popelnic, procházel pomalu kolem tvého vchodu v domnění, že se náhodně potkáme.

Týdny plynuly, ale k žádnému shledání nedošlo. Možná to bylo dobře, nevím, co bych ti řekl, jak bych se zachoval, jak bych reagoval. Asi nakonec nijak, stejně jako když jsi po měsíci nastoupila do stejného zaměstnání, posadili tě do vedlejší kóje a já byl pokaždé, když jsi prošla kolem, nervózní tak, že jsem se pomalu nedokázal ani pohnout. Nemluvili jsme spolu ani jednou, i když jsme seděli pár metrů od sebe.

A tak jsem zůstal opět jen se svými představami jaké by to bylo, kdybych tě oslovit dokázal a ty mě neodmítla. Veškerou snahu, dá-li se to tak nazvat, možná tak imaginární snahu, o tvou přízeň, jsem pak vzdal, když jsem tě z okna svého bytu spatřil na ulici v objetí s nějakým neznámým mužem. Ano, s Petrem. Nevěděl jsem, zda být zklamaný, či naštvaný. A když už naštvaný, tak na koho? Patrně jen sám na sebe.

Pokaždé, když jsem od té doby po nocích usínal, myslel jsem na tebe, na nás a na náš utopický svět v neexistujícím vztahu. Chtěl jsem si o něm nechat zdát. Občas se to podařilo, ale jak u snů bývá, nedávaly smysl. A většinou jsem si je stejně nepamatoval, ať už byly o čemkoliv. Až jednou...

Ulehl jsem hned po příchodu z práce, byl jsem unavený, co pamatuju, tak předešlou noc jsem toho moc nenaspal, ale nevím už z jakého důvodu. A ten sen, Marie, ten byl - tak skutečný. Sice krátký, nebo mi to alespoň tak připadlo, když člověk sní, nevnímá čas, ale neskutečně živý. Procházel jsem s tebou městem. Tímto městem. Přes náměstí. Drželi jsme se za ruku a ty jsi ke mě mluvila jako k někomu, koho znáš. Jako k někomu, na kom ti záleží. Jako k někomu, koho miluješ. Bylo ti dobře a dávala jsi to najevo svým úsměvem, svou řečí těla. Pamatuju si to, jako by se mi to zdálo včera. Každý ten detail, nemohl jsem z tebe oči spustit. Zastavili jsme se u fontány a tys do ní chtěla hodit minci, aby ti splnila přání. Ovšem jak ses nahnula, podklouzly ti nohy a tys spadla přes okraj do vody.

Že ti to něco připomíná? Ano, ale byl to můj sen.

Nevypadáš teď o moc méně překvapeně, než já druhý den v práci, když jsem zaslechl tvůj rozhovor s Barborou. Rozhovor, ve kterém si jí vyprávěla o tom, jak jsi den předtím spadla ve městě do fontány, když jsi do ní házela minci. Shoda náhod? Hodně veliká, že? Ale jaké jiné vysvětlení bylo nasnadě? Že se mi zdálo o tom, co se přesně v tu chvíli opravdu dělo? Ve skutečnosti! Nedokázal jsem to vysvětlit sám sobě, natož někomu jinému, a tak jsem to přešel a snažil se na to nemyslet.

To bylo poprvé - dvanáctého června. Přišly však další události a nemyslet na ně už nešlo. Osmadvacátého července - přivřená sukně do dveří u auta a roztržené ty květované modré šaty. Pátého srpna - šnorchlování v Itálii, při kterém jsem se během pár vteřin málem utopil. Devatenáctého srpna - ona romantická večeře, po které, jak jsi vyprávěla Barboře, se Petr na tebe rozčílil, že si ji nepamatuje, a že si myslíš, že se s ním něco děje. Byl jsem rád, že jsi Barboře všechno vykládala, celý svůj osobní život, a že ti nezáleželo na tom, že naslouchá i půlka kanceláře. Co jsi jí vlastně všechno nakecala o mně? Víš, že tu krávu nemám rád.

První tři události se odehrály během pár minut, či dokonce sekund, na víc jsem nikdy neměl dostatek sil a probouzel se. Ale trénoval jsem. Mohl jsem na komkoliv. A tak ta večeře už trvala něco přes půl hodiny. A výlet do ZOO v září už déle než hodinu. Pamatuješ, že? Dvaadvacátého září. Ten den jste se s Petrem rozhodli zajít k lékaři, neboť jeho výpadky paměti se začaly opakovat častěji a na delší dobu. No aby ne. Ale nebyly to žádné výpadky paměti, stejně jako to nebyl žádný nádor, který se lékaři marně snažili na jeho mozku nalézt. Byl to podružný efekt mého vtělování.

Nevím, jak jsem k tomuto daru přišel. Jestli jsem ho měl v sobě od narození, a zda ho měl nebo má ještě někdo další z rodiny… Z mojí rodiny. Ne jeho. Ani nevím, jak jsem tu schopnost v sobě spustil či probudil, nazvi si to jak chceš. Prostě se to poprvé stalo tehdy při té vycházce k fontáně a jen co jsem si po pár měsících uvědomil, co se děje a jaké jsou možnosti, začal jsem trénovat svou mysl a vymýšlet, jak vtělování zužitkovat co nejlépe.

A jak že to funguje? Vtělování? Ve zkratce je to jednoduché - jakmile začnu upadat do spánku, mám možnost opustit své tělo. Ne však jak ti, co vypráví o astrálním cestování a podobných nesmyslech, ne, toto je jiné. Nevznáším se nad svým spícím já, nevidím svou ložnici, ani okolí a nedokážu plout prostorem či vesmírem. Rozhodnu-li se vtělit, okamžitě procitnu v těle toho, koho si při usínání vyberu. Čím více dotyčného znám, tím je spojení silnější. Ano, spojení, neboť, jak předpokládám, jeho vědomí se vymění v těle s mým, jinými slovy se přesune do těla mého, které však spí. Nechci tě zatěžovat podrobnostma, na nich nezáleží. Má mysl pak ovládá hostitele plně, takže tak, jako by se v něm narodila. Vnímá vjemy, pocity. Vzpomínky si ale přináší své, neboť k těm jeho přístup nemá, ty společně s jeho myslí spí v mém těle.

Výměna se ukončí v momentě, kdy buď já sám rozhodnu, nebo když zažiju nějaký šok. Jako bylo například to šnorchlování. Ano, to bylo nepříjemné procitnutí v těle pod vodou, po pár vteřinách jsem se probudil doma v posteli a nemohl popadnout dech... Je to jisté riziko. Nikdy nevím, v jakém stavu je člověk, do kterého se právě vtěluju, či jakou činnost zrovna provádí. A věř, že to šnorchlování nebylo zdaleka nejhorší. Výměna se také ukončí, pokud se mé tělo probudí. To jsem se sice naučil potlačit, nicméně nestojím o to, aby se někdo cizí probudil jako já u mě doma, v mé posteli, a tak jsem se vždy nechal dobrovolně vrátit.

Nicméně v tu dobu, kdy jsem svou schopnost dokázal již plně ovládat a pouze ji zdokonaloval a zkoušel nové hranice a limity, ocitl jsem se v patové situaci. Čím častěji jsem se totiž s Petrem vyměňoval, tím spíše zůstával v nemocnici na pozorování a tím méně jsem byl s tebou. Stejně tak, jako kdybych výměny omezil a zkrátil, či dokonce ukončil. Takže jak to vymyslet? Vypadalo to, že řešení není, ale nechtěl jsem se tě vzdát. Začaly mě napadat čím dál radikálnější nápady, až tehdy jsem se pro jeden z nich rozhodl... Proč se vracet?

Jak jednoduché, že?

Prosté, ale pouze teoretické, nevyzkoušené. Měl jsem však na výběr? Stál jsem před rozhodnutím „všechno nebo nic“.

Bylo to druhého března…

Druhého března byl den, kdy jsem se zavraždil.

Můj předpoklad naštěstí vyšel, i když bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem neměl strach. Byl jsem na smrt vyděšený. Hodně jsem se opil. Vzal si tolik prášků, kolik jsem doma našel a ulehl do postele. Mysl si vyměnil a už se nikdy nevrátil. Ono ani nebylo kam. Já - tedy mé tělo - zemřelo toho večera. Mé tělo s Petrem uvnitř. S tím Petrem, kterého jsi milovala, a kterým jsem se od té chvíle stal já. Lokální noviny pak otiskli malé parte a napsali krátký článek o nálezu mrtvého mladíka v ložnici jeho bytu. Polehčující bylo, že jsem neměl kamarády, ani starající se rodinu. Zemřel jsem v pátek v noci a tělo se našlo až v úterý, kdy jsem se už druhým dnem nedostavil do práce. Sebevražda. Nic víc. Tak skončil život zapomenutého a ignorovaného Tomáše Rattnera.

Ale on neodešel na věčnost, jak si všichni mysleli. Ne, ne. On tu zůstal a stále je tady. V těle Petra Dvořáka, tvého manžela. Právě se na něj díváš.

A jak jsi byla šťastná, když moje - jeho - výpadky paměti skončily. Žádné testy, žádné léčení, aniž by kdokoliv věděl čeho. Byl zase zdráv. Díky mě!

Jak jsi byla šťastná, když tě - já jsem tě - požádal o ruku. Slzy se ti řinuly po tvářích a své „ano“ jsi mi opakovala ještě druhý den večer.

Jak jsi byla šťastná, když… Když…

Byla jsi ještě někdy šťastná? Ty dva roky. Byla? Byla?! Jak nad tím teď přemýšlím, marně vzpomínám, kdy jsem tě naposledy viděl opravdu šťastnou. Šťastnou tak, jako když jsme šli k naší fontáně...

Ty jsi vycítila, že se Petr změnil, že ano? Nikdy jsi to ale neřekla. Zprvu sis myslela, že to bylo tou záhadnou chorobou, ale ve skrytu duše jsi něco tušila i později. Mě jsi nikdy nemilovala tak, jako jeho, že ne? I když ses dívala na stejného člověka, byl pro tebe někdo jiný, je to tak? Milovala jsi mě vůbec? A dokázala bys to nyní?!

Já tebe ano a to byl ten důvod, proč jsem to nakonec neunesl. Má slova byla lež. Má přítomnost byla lež. Má minulost byla lež. Já byl lež! Cožpak jsem se ti mohl podívat do očí? Nedokázal jsem se tě však vzdát, bylo to šílenství a zoufalství, jak jsem nás oba trápil. A ty? Ty ses k tomu všemu na mě dívala jako na cizího.

A tak jsem to chtěl ukončit.

Ale ty jsi mi to překazila a proto teď ležím zde… Mohl za to osud? Či nějaká vyšší moc, která tě navedla? Nevím… I když jsem pro nás obětoval vše. I když jsem kvůli tobě zemřel… Nikdy jsi mě opravdu nemilovala, že?! Poznala jsi, že tvůj snoubenec a manžel, je někdo jiný, než kdo byl tvůj přítel, ale nevěděla jsi, jak je to možné, proč to tak cítíš. Až teď víš. Kdo jsem je jedno, důležité je, že nejsem Petr. Tvůj Petr. Zní to neuvěřitelně uvěřitelně, že ano. Tolik věcí se vysvětlilo, že?!

Musím se přiznat, že teď, co jsem se ti svěřil, spadla z mé duše ohromná zátěž onoho tajemství. Hned se mi lépe dýchá. Vytržen z náruče smrti otevře člověku oči, odvane ten mlžný opar falešného chtíče. Uvědomuju si nyní mnohé souvislosti. Najednou vidím i jiné možnosti. Jiné cesty. Prozřel jsem z našeho mnou vysněného vztahu a vidím, že vše bylo jinak… Bylo to celé špatně...

Jsem unavený, musím si na chvíli odpočinout, omluv mě… Prosím, buď zde, až se probudím...

. . . .


Stále spí. Vezmu polštář a vší silou ho přimáčknu na obličej… Cuká se, trhá rukama, ale ty jsou pevně připoutány k rámu nemocniční postele. Slyším tlumené nářky, křik, těžké dýchání, které se po několika minutách zastavuje. Přestává sebou házet a já se sesunu na židli. Vedle mne leží bezvládné tělo. Tělo s myslí někoho jiného, neuvěřitelné, jak je to vůbec možné. Ale co teď?

Odpoutám ho a shodím přes parapet z okna ven. Jsme ve čtvrtém podlaží, deset, dvanáct metrů pod námi je betonový plácek s lavičkami. V pokoji jsme sami, sesterna je až na druhém konci chodby, ten strážník je kdekoliv, jen ne u dveří. Mám čas, mám volný prostor. Policistům se slzami v očích sdělím, že „ano, odpoutala jsem ho, prosil mě o to, vždyť si nemohl ani sáhnou pro sklenici vody. Bylo mi ho líto, byl to můj manžel...“, ne, pozor, „...je to můj manžel. Nenapadlo mě, že by mohl vyskočit z okna! Jen co jsem se ale vrátil z toalety, byl z postele pryč, rozlámaný pod oknem.“ A čemu se snáze uvěří? Že se sebevrah konečně zabil nebo že byl zavražděn? Druhá možnost nikoho ani nenapadne.

Mohlo by to vyjít. Musí. Stačí jen hrát na city. Nezasloužila si to, ale musel jsem to udělat. Pokud chci začít od začátku, nikdo nesmí znát mé tajemství. Teď, v těle Marie, mám znovu otevřené všechny možnosti. A pokud jde o tu palčivou otázku, tak pokud bych si měl uříznout hlavu, hovořil bych o sobě jako „o mně a mém tělu“. O mých tělech, dalších a dalších. Jsem to já, Tomáš Rattner, kdo prozřel a stal se nyní nesmrtelným!

KONEC

6 zobrazení