​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

PRACH NENÁVISTI

Madam Elizabeth, opravdu vás nerad ruším v tuto pozdní hodinu a za takového bezbožného počasí, jaké panuje tam venku. Ale je mou povinností vás informovat o skutečnostech, které jsem se dnes dozvěděl. A to neprodleně.

  A nyní už vím. Je to tak strašné, že se tomu těžko věří.

  Nebylo žádným tajemstvím, s kým se Thomas ve svém volném čase stýkal, a věřte, že ani já jsem nikdy nebyl příliš nadšen z toho, s jakými, slušně řečeno, podivnými individui se přátelil, zejména pak s oním Ferenzem.

 A právě u něj jsem začal se svým pátráním. Fyzický i duševní stav tohoto postaršího muže byl tak zbědovaný, Bůh mu pomáhej. Bydlí na pobřeží poblíž zálivu pod majákem v polorozpadlé slanou vlhkostí nasáklé chatrči. Živí se rybolovem a už na první pohled je patrné, že není schopným rybářem. Pokud nevíte, kdysi býval vcelku bohatým mořeplavcem, ale ztroskotání jeho lodi, ztráta obchodních kontaktů a následné pijanství z něho udělalo muže zlomeného a odevzdaného.

. . .


[vypráví Ferenz] Vše začalo na jaře letošního roku, přesněji myslím, že začátkem dubna. Pamatuji, že chladnými rány se ještě plazily přízemní mrazíky, ale odpoledne byla již příjemně hřejivá, kdy člověk neupotřebil kabátu.

  Toho dne vyvolala v našem městě velký povyk připluvší barka, patřící Walleyově obchodní společnosti... Vlastně... Té společnosti vašeho otce. Po půl roce se vracela ze vzdálené Číny a byla naložena doslova k prasknutí všemožnými exotickými předměty a drahými látkami, stovkami beden koření, čajů a různých drog, tabáku a alkoholu. Přístavní tržiště tak jako vždy v těchto vzácných dobách na týdny ožilo, přijížděly zástupy kupců a prodejců z širokého okolí a všichni mezi sebou za mrzký peníz směňovali své zboží v zarputilé snaze se obohatit a zároveň druhého okrást, jak jen to uměli nejlépe. Tradičně byl s touto slávou spojený i karneval, který zval další a další davy lidí různých společenských postavení a vrstev, jež se radovaly a hodovaly do své přesycenosti.

  A tuto událost, odehrávající se jen párkrát do roka, jsme si samozřejmě s Ignazem nemohli v žádném případě nechat ujít. Vyhledávali jsme různé tajně a nezákonně prodávané halucinogenní a psychotropní látky pochybné výroby a s pochybnými účinky, neboť jsme si rádi dopřávali, řekněme, zhýralého životního stylu. A k němu nám velkou měrou vypomáhaly právě tyto zakázané drogy. A kde je snáze sehnat, než na lodích připlouvajících z Orientu? Ignaz je rád užíval proto, že se toliko chtěl vymanit ze šlechtických pout, jež ho celý život svazovala, pout po staletí kovaných rodovými pravidly a předsudky. Já je užíval jen pro prostou radost, kterou mi přinášely. Pomáhala mi zapomenout na staré časy...

  Simone a Thomas se těchto bujarých zábav často zdržovali. Všichni jsme věděli, že Thomas kvůli své Viktorii, a Simone kvůli otci, kterého měla natolik v úctě, že by si nikdy neodpustila, způsobila-li by svým nevhodným chováním jakýkoliv šrám na jeho vážené pověsti. Jeho obchodní pověsti samozřejmě, protože co si budeme namlouvat, starý Walley, odpusťte mi mou upřímnost, sice vlastní lodě brázdící všechna známá moře a oceány, ale pan Morris je obchodník snad ze samotné vůle Boží a podle mě se od zdejších lidí těší té největší vážnosti právě on. Proto jsem s Ignazem Simone její odstup nezazlíval, plně jsem ji chápal.

  Ale trhy a karneval si tehdy nenechal ujít nikdo z nás.

  Toho podvečera jsme se všichni společně sešli na tržišti a následně plni vzrušujících pocitů nějakou dobu procházeli po nábřeží sledujíce nepočítaně klaunů a šašků, polykačů mečů a plivačů ohně, míjeli jsme desítky narychlo stlučených dřevěných krámků, či přizpůsobených povozů a trakařů, kde se nabízelo všemožné potřebné i nepotřebné, krásné, či praktické.

  Smrákalo se a na kraj pomalu padala tma. Rozžehly se ohně v pochodních kolem cest, vše tak získalo krásně syté barvy, a za hlaholu nespočtu lidí, kteří se ani s přicházejícím večerem nechystali domů, stíny začaly tančit své bizarní tance po plátnech stánků.

  A my pak objevili jeden opravdu prapodivný.

 Krámek stojící stranou všemu dění, vpředu osvětlený pouze slabým plamínkem z misky s hořícími zelenými krystalky. Čpěla z něho orientální mystika v duchu jí vlastním. Nyní věřím, že sám Ďábel nám ho nastražil do cesty! Obchodníkem byl mohutný a vysoký muž černé pleti, stál pevně rozkročený s rukama založenýma na prsou. Pamatuji, že měl hrubé rysy v obličeji a hypnotický pohled - ty oči, tmavě modré jako noc osvícená měsícem v úplňku. Zlaté náušnice a ozdobné kroužky měl vpíchané na mnoha místech ve tvářích, ve rtech, nose, obočí a nesčetně jich měl v uších, kde ho hyzdily doplňky ze slonoviny. Ozdoby v podobě náhrdelníků a náramků, opět až ve škaredé přemíře, měl navlečené po celé délce krku a kolem obou zápěstí. Byl oblečen v pestrém hábitu temných barev se žlutými symbolikami nevyjadřující na první pohled nic člověku známého. Určitě jsme ho na zdejších trzích nikdy předtím nepotkali, člověka jeho vzezření bychom si zajisté nadosmrti zapamatovali hned při prvním shledání, proto jsme předpokládali, že musel připlout na lodi společně s námořníky, a to ze země tak vzdálené, že určitě ani konec světa jí nebyl blízký.

  On se potichu naklonil přes dubovou desku, sloužící jako prodejní pult jeho pojízdné živnosti, zelená zář mu osvítila tvář, kterou přetvořila do magické grotesknosti, a šeptem nám prapodivnou angličtinou mísící se s francouzštinou a arabštinou začal nabízet zázračné koření a prášky tak mysteriózní, že prý dokáží člověka odnést na místa vesmírně vzdálená a daleká, kde neexistuje ani čas ani prostor, jen klid duše a mír mysli. Tato slova byla jako andělský vánek pro uši mé a Ignazovi, proto jsme ani na moment nezaváhali a ten černý šňupací prach si koupili. Za pár měďáků jsme dostali jeden čímsi zavázaný váček ze světle šedé kůže, jehož původ jsme raději ani nezjišťovali. Kůže ne nenápadně se podobající té lidské. Mrtvolně lidské...

  Velmi potěšeni a zároveň znechuceni, však prapodivně vnitřně uspokojeni, jsme následně vyrazili zpět do hýřivého davu.

 Krom pár lahví s různými likéry a tabáku všemožných chutí jsme pak nikdo ten večer už nic nekoupil, a když naše nadšení z karnevalu začalo pomalu opadat, odebrali jsme se již ve tmě hluboké noci k majáku, kde jsme se velmi často scházeli a sedávali ve starém dřevěném altánu, který tam jako vyhlídku z útesů na moře nechal vystavit sám zakladatel tohoto města, sir Eremias Bennington, víte? Pamatuji, že jsme seděli a dívali se na měsíční svit, jak se odráží v malých vlnkách na neklidné mořské hladině v zátoce, já svými prsty stále dokola a bez přestání přejížděl po onom koženém váčku a pečlivě ho zkoumal. Svou velikostí mi padl přesně do dlaně a já pozoroval ten jediný nápis na něm - Loup noir. Byl jsem tehdy první a té noci jediný, kdo směs ochutnal, jako by mě k tomu sama podvědomě donutila, a vyvolané snové stavy byly dokonale úžasné. Nedokázal jsem je následně nikomu ani náznakem popsat. Prostě to nešlo, ani nejlepší básníci naší doby by to dle mého názoru nesvedli.

  Ale také vím, že se tehdy ve mě cosi nedobrovolně a nechtěně změnilo.

  S opojnými výlety mimo vědomí a své fyzické tělo jsem přestal po třech zážitcích v průběhu prvního týdne, neboť mě začaly ovládat prapodivné a temné úzkosti. Přestal jsem užívat svého bohémského života a uzavřel se do sebe. Deprese se stupňovaly a já se přestal stýkat i se svými přáteli, kteří se krom pár nucených návštěv ani nijak nesnažili se mnou nadále udržovat kontakt, čímž ve mně více a více rozdmýchávali onen sílící oheň nenávisti - k nim a ke všem ostatním.

  Jen Josez mi zůstal věrný a to i přes to, že jsem ho zanedbával a choval se k němu hrubě... Bože, odpusť mi... Není většího přítele, než němá tvář, víte? V jeho očích jsem stále viděl radost a štěstí, že může být po mém boku, i když jsem mu musel býti tím nejhorším pánem, kterého si v žádném případě žádný pes ani jiné zvíře nezaslouží.

  A toho osudného rána na sklonku září jsem prozřel z duševního neklidu. Toho rána jsem našel před dveřmi do mé chatrče Joseze... Mrtvého! Z hrudi mu trčela rukojeť nože, kterého jsem užíval ke kuchání a vykosťování ryb. Bože, já ho předešlé noci ovládaný alkoholem a zuřivostí zabil! Zabil jsem ho! I když si své počínání nepamatuji, nějak podvědomě vím, že jsem u tohoto ohavného činu pociťoval čirou radost.

  Toto je jeho hrob, pohleďte, a já tu takto sedávám osamocen a zdrcen již dlouhé dny. Zbytky z koženého váčku jsem vysypal z útesu do moře, které je doufám pohltilo už na věky.

  Věřím, že ke všemu tomu zlu mne donutil ten prach. Ten prokletý prach nenávisti, který ovládl mou mysl i mé tělo. Tak jsem to řekl i Thomasovi, vašemu bratrovi, který mne tu před dvěma týdny navštívil. Podivná to návštěva po velmi dlouhé době odloučení a osamění... Zpravil mne o té příšernosti, kterou spáchal Ignaz. Také se vyptával na prach. Vypadal překvapeně, až vyděšeně a pak ve spěchu odešel. Možná to byl jen pocit, ale myslím, že jsem v jeho očích spatřil tu zlobu z černého prachu, nicméně vím, že Thomas tu drogu nepožil, nikomu jsem ji nedal... Takže jak jsem řekl, byla to podivná návštěva.

  Nebohý Josez...

  Na více se mne už neptejte. Nechci dále vzpomínat! Odejděte! Odejděte, prosím, a nikdy se sem už nevracejte. Snažně vás prosím! Běžte už, běžte!

. . . .


  Odešel jsem tedy. Příběh to byl smutný a Ferenze jsem opouštěl zasmušilého ze vzpomínek, které jsem v něm vyvolal. Plakal nad hrobem svého milovaného psa. Nicméně v tu chvíli jsem k objasnění suicidia svého bratra nebyl ani o krok blíže, a i když podstatu jsem v tu chvíli již znal, nebyl jsem schopen si uspořádat souvislosti a vyvést je do důsledku... K tomu mi dopomohla až návštěva Ignaze v místním sanatoriu. Vězte, je to místo plné bolesti a nářků...

. . . .

[vypráví Ignaz] Nerad na ty hrůzy vzpomínám, ale je-li to nezbytně nutné, podělím se s vámi o mou část příběhu plnou šílenství a tragédie.

  Kalendář tehdy ukazoval datum 6. dubna a já, rozradostněn zprávou o Walleyově barce právě zakotvivší v přístavišti, pospíchal za Simone, abych se s ní o tuto novinu podělil. Rád jsem si hledal jakoukoliv záminku se s ní setkat, víte? Byla tak nádherná...

  Kdykoliv zavřu oči, tak ji vidím. Spatřím ty dlouhé černé vlasy, jak se snášejí po jejích ramenou. Jak si hraje s jejich pramínky a kroutí je kolem prstů, když je nervózní. Spatřím ten její šibalský úsměv, po kterém by roztál i ten nejbezcitnější muž. Víte, kdykoliv na mne pohlédla, srdce se mi rozbušilo k nezastavení, a když promluvila, bylo to jak pohlazení po duši... Ale věděl jsem, že její srdce patřilo Thomasovi. On však byl k její lásce slepý, stejně jako ona byla slepá k té mé. Tolik jsem se bál jí vyjevit své city, doufal jsem, že třeba sama pochopí, všimne si... Dával jsem jí čas, než už pak bylo moc pozdě!

  Hrozně se za to, co jsem udělal, nenávidím a chtěl bych svůj život vyměnit za ten její. Každý den prosím Boha, aby mi to umožnil, aby mi umožnil sjednat nápravu. Ale on neposlouchá! Opustil mne.

  Miloval jsem ji... Ale zpět k příběhu, proto tu jste, že?

  Na karneval započatý toho dne jsme dorazili za soumraku, na našem smluveném místě na nás čekal Ferenz a společně jsme pak vyrazili vstříc nekončící zábavě. Obchodní karnevaly jsou představením barev a zpěvu, tanců a pouličního umění. Já takové události zbožňoval, umožnily mi si uvědomit sám sebe, strhnout ze sebe tu nenáviděnou masku, za kterou jsem se tak nerad schovával v běžném životě, masku tvořenou urozeným původem, masku, pod kterou jsem byl nucen striktně dodržovat všechna pravidla etikety a vznešeného chování náležícímu našemu rodu.

  Ten prach... Ten prach mi k tomu měl dopomoci. Věděl jsem to, našeptával mi to. Chtěl mne ovládnout a já mu to s ochotou dovolil...

 Já pošetilý hlupák! Ale mohl jsem to vědět?

  Ferenz ten prach měl celý večer u sebe, skoro se až zdálo, že se o něj s námi nechce dělit. Choval se podivně tiše, teď jak vzpomínám, stále si prohlížel ten váček z kůže, jakoby to byla jediná věc, na které mu záleželo. On také tu směs jako první vyzkoušel a podlehl omámení, které trvalo necelou hodinu. Já si v době nepřítomnosti jeho vědomí tajně odsypal malou část pro sebe a velice mne překvapilo, že Simone si taktéž vyžádala svůj díl. Thomas odmítl, jistěže... Upjatý slušňáček z vyšší společenské vrstvy. Nesnášel jsem ho. A to nejen pro jeho namyšlený postoj - připadal si, že díky vlivu své obchodnické rodiny je něco víc než ostatní, ale i proto, že Simone měla oči pro něj a ne pro mne.

  Ale co bylo potom... Co bylo potom...

  Následující dny jsme Ferenze vídali čím dál tím méně. Neúčastnil se radovánek na karnevalu a přestal s námi chodit i do naší oblíbené přístavní krčmy. Začali jsme si o něj dělat starosti, zejména Simone, a proto jsme ho společně několikrát navštívili. Vždy nás však odmítl a nevěnoval nám pozornost, jako bychom mu najednou byli cizí a on už s námi nechtěl tratit ani půl slova. Všímal si pouze a jen toho svého prašivého čokla, i když ani o něj se už nestaral tak pečlivě, jako dříve.

  A tak jsme následně na Ferenze zanevřeli a přestali se snažit vnucovat se do jeho společnosti. On zůstal sám a patrně mu to tak vyhovovalo. Od té doby jsem ho neviděl, ani o něm neslyšel. Netrápilo mě to, naopak jsem tak získal více času, který jsem mohl trávit se Simone.

  Následovalo dalších několik dní a já spolu se Simone vyzkoušel ten černý prach. Zážitek to byl překonávající mé očekávání a nesčetněkrát převyšující účinky jakýchkoliv jiných drog, které jsem již dříve vyzkoušel. Pochopil jsem, proč nám tenkrát toho večera Ferenz v altánu u majáku neřekl o svém stavu nic - ono to prostě a jednoduše popsat nešlo, muselo se to zažít. Tak úžasně cizorodé a dokonalé to bylo. Ovšem za jakou cenu...

  Od té doby se věci začaly měnit. Přestal jsem se radovat z věcí, ze kterých jsem se do té doby radoval, a začal jsem lidi kolem sebe nenávidět. Už jen blízká přítomnost jiné osoby ve mně vzbuzovala nechuť a odpor. Takový hořký pocit pohrdání vycházející z mého nitra. Tehdy jsem nevěděl proč, ale nejvíce jsem začal nenávidět Simone. Ano, tu Simone, kterou jsem do té doby tolik miloval. Vztek a potřeba násilí ve mě rostla nezadržitelnou silou, jež nešla zastavit.

  Vše pak skončilo toho dne, kdy jsem se dozvěděl, že Simone povečeřela společně s Thomasem u ní v apartmánu. Sama ho pozvala a on pozvání přijal. Ona pozvala jeho, ne mne! To byla ta poslední kapka, kdy můj pohár sebeovládání přetekl, a já zaslepen zuřivostí vyrazil konat.

  Vztek ze žárlivosti ve mně probudil dravé zvíře a já, se zamlženou myslí a černotou v srdci, se k ní hned tu noc vkradl. V kuchyni na stole stále ležely oba talíře se zbytky jídla. Dvě sklenice od vína... Pamatuji, jak v tu chvíli nenávist strmě rostla. Vtrhl jsem do její ložnice a zavraždil ji. Byl jsem u vytržení, neovládal jsem se. Mé ruce svíraly její hrdlo tak dlouho a pevně... Nemohla dýchat, chrčela. Vzpouzela se, ale marně. Tak slabá byla a to málo sil ji ještě rychle opouštělo. Vytřeštěnýma očima mne pozorovala a já byl šťastný. Bože můj, já byl tak moc šťastný!

  Po činu jsem se sesunul na podlahu vedle její postele a rázem jako by se rozestoupily temné mraky a má mysl uzřela onu scénu násilí. Zešílel jsem a zhroutil se. Probral jsem se až zde, připoután k posteli. Ten děsivý obraz nikdy nevymažu ze své paměti a bude mne strašit až do smrti. Prosím Boha, ať se tak stane co nejdříve.

  Více vám toho neřeknu, neboť není více čeho... Určitě za to může ten černý prach, ten prach nenávisti. Nechť je proklet ten Maur, který nám ho prodal! Na věky!

. . . .


  Nuže, madam, v tuto chvíli jsem si uvědomil onu hrůznost celého příběhu. Černý prach byl klíčem k poznání pravdy. Ta droga u každého, kdož ji užil, pomalu převrátila jeho nejhlubší cit lásky v cit naopak nejčernější - nenávist. Vzpomínáte na Thomasův dopis na rozloučenou? Já ho četl nesčetněkrát, pamatuji každé slovo. Ke konci se tam bratr zmiňuje, cituji: „musím zemřít, abych ochránil život té, kterou nadevše miluji“.

Jsme si nyní vědomi vztahů mezi lidmi, o kterých vám zde vyprávím. Ferenz měl nejraději svého psa - Joseze. Prach jeho lásku pokroutil v nenávist, v nenávist tak silnou, že svého čtyřnohého přítele, toho nejvěrnějšího přítele, sám zabil.

  Následně víme, že Ignaz tajně miloval Simone, než ji chladnokrevně uškrtil v její posteli, v jejím vlastním domě. U něj prach zasel nenávist k té osobě, ke které choval ty nejhlubší city.

  A v případě Simone? Ani ta nebyla ušetřena zrůdným účinkům, jakými droga spoutá a přetvoří vaše duševní nitro. Simone drogu užila společně s Ignazem. Ale milovala Thomase, není-liž pravda? A jak nejvíce uškodit člověku, jakým byl Thomas? Co by ho nejvíce ranilo a co by mu nejvíce ublížilo? Odpověď je nasnadě - pokud by přišel o Viktorii. Simone své jednání promyslela účelně, žádné primitivní násilí, kterého se dopustili její dva přátelé, ona nebyla hnána mužskými hrubiánskými pudy, ona naplánovala Thomasovi velké utrpení hodné dokonalé ženské intriky.

  Znala účinky prachu, sama je v tu dobu prožívala, ale Thomas si od Ferenze ani Ignaze nic nevzal, černý prach odmítal... Jak je tedy možné, že byl vystaven účinkům?

  Jak jsem již řekl, Thomas prach požít nechtěl, nevěřím ani, že by ho k tomu někdo z jeho přátel donutil, i kdyby se snažili. Simone to věděla a tak použila lsti. Přizvala ho k sobě, by mu prach nasypala do jídla... To byl ten pravý a jediný účel, kvůli kterému byl Thomas pozván k ní na večeři a také ten poslední dílek skládačky. Simone věděla, že tato tajná přísada obrátí Thomasovu lásku k jeho snoubence - k vaší Viktorii - v čirou nenávist. Nenávist, která by vyústila v něco strašného, dokážete si nyní představit co...

  Ano, madam, toto byl důvod, proč si Thomas dobrovolně odepřel nadále žít, věděl, co provedl Ignaz, vyslechl si příběh Ferenze a věděl, že se přesně v takové monstrum právě mění. A také cítil, vůči komu jeho nenávist roste. Je teď na vás, zda s touto informací obeznámíte i svou dceru. Na jednu stranu by si zasloužila znát pravdu, na stranu druhou si nedokážu představit, jak by s ní otřáslo, kdyby se dozvěděla, že to ona sama byla důvodem smrti svého snoubence.



KONEC

4 zobrazení