​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

STAŘEC

Sedím na kraji strmého útesu. Mohutná skaliska, která jej utvořila a po tisíce let formovala, jsou chladná a neoblomná, jako srdce Všemohoucího, jenž se od nás a od všech svých bezmezně věřících nedávno tak krutě odvrátil. Již není víry více! Již není úcty více! Již není modliteb více! Zbylo pohrdání jen, vztek a sklíčenost samoty... Pode mnou se rozprostírá hluboká propast, která mě už brzy zbaví mého utrpení. Dívám se do širé dáli a přemýšlím o osudu, kterým jsem byl spoután, a který zatížil mou duši tak morbidním způsobem, že v ní zapudil i tu nejposlednější kapku bohavěrnosti.

  Poslouchám šum mořských vln, jak se do nekonečna rozbíjejí o ohromné balvany tam dole a jemně při tom pění, stále dokola a dokola. Poslouchám tiché zpěvy racků, kroužících nízko nad vodní hladinou, kteří se tak se mnou smutně loučí. Poslouchám nenasytné plameny v nedáli, sžírající mou rodnou ves, jejichž červeno-oranžová záře z nich se linoucí a ranní hustou mlhou prostupující vzbuzuje dojem otevřené brány samotného pekla. A možná tomu tak doopravdy je. Nebylo již koho zachránit, nebylo již koho odvést, všichni zemřeli, nikdo se neuzdravil.  Nedokázal jsem všechny mrtvé řádně pohřbít a navěky je tak zahalit do plášťů ticha a tmy špinavé hlíny země, nezbyly mi již síly. Těl bylo mnoho, a než abych je ponechal v hnilobě a postupném rozkladu v jejich vlastních domovech a jejich vlastních postelích, kde spočinuli a naposledy vydechli, rozhodl jsem se domy i s nimi uvnitř spálit. A rozhodl jsem se tak proto, že nebylo již žádných blízkých ani příbuzných, kteří by se o své zesnulé postarali - zbyl jsem jen já. Jediný. A bezmocný. Neobrátil-li bych naši vesnici v prach a popel sám, zajisté by tak učinili papežovi Rytíři, kteří přiklusali na svých silných a statně rostlých hřebcích dnes v brzkých ranních hodinách, oděni v zářivě bílých rouchách s jasně červeným křížem na hrudi. Říká se, že pohřeb v plamenech, je pohřeb králů, ale tito lidé byli dobrosrdeční, laskaví a do jednoho zbožní, zajisté si zasloužili ještě více, zasloužili by si žít dlouhé životy, ovšem to nebylo a nikdy nebude v mých silách. Osud, Bůh i ďábel mají zvrácený pohled na lidskou spravedlnost. Já udělal vše, co jsem udělat mohl, byť toho bylo tak málo.

  Na tomto útesu jsem si jako malý chlapec často a tajně hrával se svými sourozenci a kamarády, neboť nás bavilo porušovat přísné zákazy starostlivých rodičů sem chodit ze strachu, abychom nespadli dolů. Dokazovali jsme si tak naši odvahu a nebojácnost. Rád jsem na tyto časy poslední týdny plné smutku vzpomínal, ale jsou již nenávratně pryč a přede mnou místo těchto vzpomínek stojí děsivá skutečnost dní současných, jako démonický tyran stojí před svým otrokem. Až dopíšu tyto řádky - poslední vzpomínku na mou rodinu, mou vesnici a její obyvatele, poslední vzpomínku na mne - skočím dolů a nechám si tělo rozlámat o tvrdé a ostré kameny, abych se tak vysvobodil ze svého prokletí a zoufalství. Vrcholky skal se odhalují mezi každou vlnou a vábí mě padnout do jejich náručí. Však brzy, ještě chvíli vyčkejte! Vlny pak smyjí rudou krev a zbytky odnesou v dál, kde skryjí mé kosti na dno moře již navždy; vítr následně roznese popel zemřelé vesnice a kraj bude opět čistý a neposkvrněný, připravený pro nový začátek.

  Na mém jméně nezáleží, narodil jsem se zde, zde jsem prožil většinu svého života a zde také zemřu. Naše vesnice byla zcela odloučena od okolního světa, zejména proto, že nejbližší město bylo vzdálené na 20 mil, ale i přes to jsme si byli velice soběstační a nepodléhali úpadku. O jídlo se většina z nás starala sama, každý druhý byl farmářem vlastnící nějaký ten kousek pozemku pro pěstování různých druhů plodin, nebo pastvin pro dobytek. Svá sídla zde měli početní řemeslníci: kováři, tesaři, kožešníci, pekaři a mlynáři. Vzdělání šířily řeholnice z místní fary, kostel spravoval námi blahoslavený kněz Ezmael. Mimo chabé dřevěné palisády, ohraničující naší ves od západních skal přes jižní stranu k východním útesům, jsme se vydávali jen dvakrát do roka, a to na trhy do Benningtonu, které se konaly v době jarní a podzimní rovnodennosti. Měnili jsme tam naše obiloviny, mléčné výrobky a telecí maso za petrolej, látky a většinou i porcelán. Ničeho více jsme tam nepotřebovali a mně a ostatním ani ničeho více nechybělo - snad až na jednu věc.

  V útlém věku jsem často trpěl těžkými nemocemi plic, a vždy, když jsem již jako starší kdykoliv zavzpomínal, kdo a jakým způsobem mě léčil, vyvstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě a děkoval jsem Bohu, že jsem dětství přežil bez jakýchkoliv následků. Chyběl tu totiž lékař. Za vsí na okraji borového lesa sice žila v dřevěné chatrči jedna stará kořenářka, a v případech potřeby i přizvaná porodní bába, nicméně její léčivé metody se daly přirovnat spíše k šarlatánství. Lékařské služby nabízel i náš farář, ale věrný svému přesvědčení léčil převážně vírou nežli moderními medicínskými postupy. Víra sice dokáže zahnat chmury mysli a zhojit duši, tělo však málokdy. Mé churavé dětství mě tedy navedlo k zarputilému samostudiu základů medicíny. Možností však bylo pomálu, proto jsem na několik let odcestoval do samotného Londýna, kde jsem své vědomosti a studijní obzory rozšiřoval mezi místními vzdělanci a učenci, jak jen to bylo možné, a musím říci, že jsem si vedl vcelku obstojně. Píle, snaha a desítky nocí probdělých na učebnicemi a skripty mi přinesly vytoužené vzdělání a znalosti nutné pro zahájení vlastní praxe. A tak jsem se vrátil domů, pln očekávání a plánů do mé zářivé budoucnosti lékaře, a ani v tom nejděsivějším snu by mě tehdy nenapadlo, jaká tvrdá a hořká zkouška mě teprve čeká, a spravil-li by mě o ní třeba i ten nejuznávanější prorok doby současné či minulé, prohlásil bych ho bez váhání za nemyslícího šílence a neznaboha.

  Vše začalo na podzim minulého roku, kdy se ke všeobecnému překvapení navrátili naši obchodníci z veletrhu v Benningtonu velice brzy. Přivezli s sebou však zajímavý příběh, jak nám sami užasle tvrdili, tržiště bylo skoro opuštěné, což se nikdy, jak vzpomínali i ti nejstarší z nás, nestalo, ba naopak, tato sláva na celý týden vždy shromáždila stovky zvědavců z celého širého okolí. „Na prstech jedné ruky spočítati se dali všichni prodejci a na prstech ruky druhé všichni kupci. Obyvatelé města byli po celé dny i noci ve svých domovech zavřeni, ven nevycházel nikdo z nich, jakoby strach z něčeho neznámého zamkl jim dveře a okenice zatloukl hřeby. Trh tak předčasně skončil po třech dnech, zklamaní a rozčarovaní obchodníci složili své hadrové stánky a na dřevěných povozech tažených koňmi, či osly odjeli pryč. A tak stejně učinili jsme i my.“

  Následující noc byla velmi chladná. Počasí venku vládlo svou despotickou silou, severní mrazivý vichr se proháněl v uličkách mezi našimi domy a ve svých pařátech s sebou odnášel vše, co nebylo přitlučené nebo přivázané. Lámal větve stromů a drtil mořské vlny o skály pod útesy. Nebesa duněla v bouři, ovšem ani kapka deště nespadla. Má matka a tři mladší sestry se tehdy krčily ve světnici před kamenným krbem u velkého ohně a snažily se zahřát, neboť zima pronikala až k nim skrze neutěsněná okna. A v tom někdo zaklepal na dveře. Mráz mi přeběhl po zádech a zahryzl se mi do morku kostí. Chvíli jsem překvapen přemýšlel, kdo ze sousedství může v tak pozdní hodinu přicházet na návštěvu, ale zvědavost mi nedala a já ty dveře nezvanému hostu otevřel. Nyní vím, že jsem to dělat neměl... Přede mnou stál neznámý stařík vzrůstem bezmála poloviční jak já, hlavu měl schovanou v kápi tmavě šedého pláště. Jeho shrbená a třesoucí se postava se opírala o pokřivenou dřevěnou hůl skoro dvakrát převyšující jeho samotného. Jinak více nic s sebou neměl. Tichým chraplavým hlasem mě poprosil, zda může bouři u nás v teple a suchu přečkat, že na druhý den by opět vyrazil na cestu a více nás neobtěžoval. Pochyby se mě tehdy zmocnily, velmi silné, jejichž příčiny jsem nepoznával, ovšem při pohledu na nešťastlivce jsem nakonec souhlasil.

  Starce jsme přijali s více, někdo s méně, otevřeným srdcem, dali mu talíř husté hrachové polévky a tři krajíce čerstvého domácího chleba. Neodmítl a rád se nechal pohostit. Když v rychlosti dojedl, zdvořile poděkoval a sedl si k ostatním na zem na huňatou kančí kožešinu ke krbu, aby se zahřál. Vyprávěl nám, že se poměrně nedávno vydal na cesty po našem království, měl v plánu procestovat celou zem, a jak sám říkal, rád by poznal každého člověka, který chodí po těchto božích končinách. Starcův příběh nás zaujal, i když nikoho z nás nelákaly dobrodružné výpravy a poznávání míst nám neznámých. Vykládal nám toho mnoho a dlouho do noci, nicméně obsah již není podstatný.

  Na druhý den jsem se probudil s úsvitem. Okny se do našeho obydlí prodíraly první sluneční paprsky a přály nám dobrého rána. I přes to, že jsem tehdy vstal velmi brzo, stařec byl již pryč. Jediné, co po sobě zanechal, byl vzkaz napsaný roztřeseným rukopisem, a ponechaný na stole v místech, kde předešlého večera povečeřel. Stálo na něm: „Mladý pán není věřící, jeho víra skomírá jako plamen vyhořelé svíce, budiž mu trestem se dívat.“

  Tehdy jsem nechápal, jaké poselství mi tím mělo být sděleno, nepřisuzoval jsem mu žádný význam a považoval ho za podivný výplod starcovi senilní a nemocné mysli, proto jsem papír zmačkal, roztrhal a vhodil do již jen slabě doutnajícího ohniště v krbu. Nikdy jsem o něm nikomu neřekl a slova časem zapomněl, ovšem vrátily se mi v mysl později ve vší své zvrácenosti a odpornosti. Starce jsme od té doby již nikdo nikdy nespatřil.

   Krátce nato moje nejmladší sestra Evelyn onemocněla. Začala velmi rychle slábnout, spalovaly jí horečky a na těle se objevily hnisavé nádory. Mé medicínské vědomosti byly otřeseny v základech, neboť jsem si nevěděl s léčbou rady a ani žádné z mých odborných knih podobné symptomy nepopisovaly. V zoufalství jsem na pomoc přivolal dokonce i babu kořenářku a našeho faráře, i když jsem se jejich lékařským zkušenostem do té doby vysmíval. Stav Evelyn se toliko zhoršil během několika příštích dnů, že než jsem se mohl vůbec pokusit cokoliv o tajemné nemoci nalézt, nebyla schopna převozu do královského lazaretu v Benningtonu. Celé dny a noci jsem nespal a snažil se najít lék, ona se mezitím více a více vzdalovala svému zdraví. Ten den, kdy onemocněla tou samou nemocí i má nejstarší sestra Beatrice, propadl jsem už jen v modlitby.

  Evelyn jsme pochovali jednoho sychravého zimního rána na místním hřbitově. Celá ves truchlila a má matka pochopitelně ze všech nejvíce. Její zhroucenou duši a vyčerpané tělo následně nemoc pozřela také. V tu dobu mě navštívil Eugene Howard, náš kovář, který mi velmi rozrušen přišel oznámit, že jeho manželce se udělalo zle a potřebuje nutně mou lékařskou pomoc. Vyděsilo mě, když jsem u ní nalezl stejné vředy a horečnaté stavy. Také ani zde jsem bohužel nebyl schopen pomoci.

  Každý den se tehdy konaly bohoslužby v našem kostele a všichni obyvatelé se za nemocné modlili, jak jen nejvíce dokázali. Ovšem nic naplat, slova k Bohu nedokáží zapudit chorobu sžírající celé lidské tělo. Když jsem byl u kovářovy manželky potřetí, její stav byl už velice zlý a nemoc postupovala stejně rychle jako u mé sestry. Eugene byl na pokraji svých sil. Zle klel a zapřísahával se samotnému ďáblu. Chápal jsem jeho zoufalství, však stejné pohnutky ovládaly mnohokrát i myšlenky mé, když jsem sedával u postele své sestry a držel ji za ruku; ale byla jedna věc, která mě zaujala. Mezi všemi těmi nářky a zlostí jsem zaslechl slova o tajemném starci v tmavé kápi, který je navštívil mnoho dní nazpět za té temné noci, kdy nebesa duněla v bouři a vítr lámal větve stromů, ovšem ani kapka deště nespadla. Několikrát jsem se snažil ujistit, zda rozumím správně, ujišťování následně vystřídalo přesvědčování, že to nemohlo být té noci, o které Eugene hovořil, neboť ten stařec přesně tehdy zaklepal na dveře příbytku mého, ne jeho. Kovář si byl ovšem svou pravdou naprosto jist, proto jsem dále nenaléhal. Věděl jsem, že se mýlí, že se mu události zamotaly v paměti, což jsem připisoval jeho rozvrácenému duševnímu stavu.

 Ve stejný den, kdy zemřela má matka, zemřela i Eugenova manželka. Na pohřeb přišlo lidí velice málo, neboť mnoho ostatních již onemocnělo také. Kněz rozohněně kázal a přednášel o Božím trestu, a našem zatracení, nikdy ovšem nedokázal odpovědět na otázku, na kterou se začalo ptát čím dál tím více lidí - těch lidí, kteří pomalu začali od Všemohoucího odvracet svou tvář. Tou otázkou bylo proč? Všichni obyvatelé naší vesnice byli dušemi čistí a veškerým hříchům se počestně vyhýbali. V tu dobu se také již plně rozšířil příběh o starci a já nemohl pochopit, jak bylo možné, že podle těch vyprávění navštívil toho prokletého večera snad všechny naše domácnosti. To bylo přece nemožné. Začalo se o něm mluvit jako o zplozenci pekla, ovšem ani přes všechny tyto pověry si já tehdy nepřipouštěl jakoukoliv souvislost mezi ním a chorobou - on přece nemocný nebyl -, která postupně mordovala všechny mé blízké a přátele. Stále má studovaná mysl viděla reálnou příčinu této tragédie, nikoliv zásah vyšší moci.

  Týden nato, kdy jsem se utápěl v čím dál tím hlubším žalu a smutku, přišla rána poslední. Má třetí sestra onemocněla a jelikož v tu dobu již polovina vesnice byla pohřbena a pro druhou se připravovaly hroby, já znal neodvratitelný konec, který čekal i na ni. Nechtěla zemřít, nikdo pochopitelně nechtěl, prosila mě, jakožto staršího bratra, abych ji zachránil, ale já v pláči nedokázal vyslovit ani slova útěchy. V horečkách jednou blouznila o nebeských zámcích zalitých světlem, podruhé zase o žáru pekelných ohňů.

  Za další dva týdny bylo po všem. Nezbyl nikdo kromě mě. Nedokázal jsem více procházet městem duchů a dívat se do potemnělých oken všech domů, za jejichž špinavými skleněnými tabulemi spočívali ve svých ložích mrtví. Svět se stal jednobarevně šedým a tichým. Jediné zvuky vydávali černí havrani posedávající kolkolem - na zimou zkroucených větvích stromů, na okenních parapetech všech obydlí, na zvonové věži opuštěného kostela, na všudypřítomných kamenných náhrobcích a dřevěných křížích, kterých nyní bylo více než střech všech příbytků dohromady. Mnoho těl bylo vyhrabáno z mělkých hrobů a jejich hnijící maso ožráno z kostí vlky a divokými psy.

  Vesnici jsem pak zapálil. Musel jsem pohřbít tu zhoubnou nemoc pod popelem jejích obětí.

  Sedím na kraji strmého útesu. Mohutná skaliska, která jej utvořila a po tisíce let formovala, jsou chladná a neoblomná. Nyní jsem již plně vědom čiré skutečnosti. Ta slova psaná černým inkoustem na kusu papíru... Mým trestem bylo se dívat. Dívat se, jak všichni umírali a jak jsem všechny, na kterých mi záleželo, nenávratně ztrácel.

 Ten stařec, jak sám nám zaujatě vyprávěl, procestoval celou zem, ba co víc, celý nám známý svět. Navštěvoval příbytky bezpočtu lidí a bez ohledu na jejich laskavost, či dobrotu a vlídná srdce, všude zasel smrt. Tak mi pravil Rytíř. Krátký okamžik před tím, než spolu se svou jízdou opět odjel do dáli. Pověděl mi vše, celou hořkou pravdu, byť jsem o ni nestál. Ten zbědovaný Rytíř, který na rozkaz samotného krále jezdil po zemi a počítal mrtvé... Bylo jich však tolik, že další jména se už na jeho pergameny nevešly.

     Píše se rok 1349 a ten stařec... Ten stařec byl mor!



KONEC

2 zobrazení