​Vytvořeno pomocí Wix.com v roce 2019, Vincento Kara

Pokud mě chcete kontaktovat, využijte můj e-mail: vincento.kara@gmail.com

Vyhledat
  • Vincento Kara

ZÁNIK ĎATLOVOVY VÝPRAVY

V sovětském svazu neexistují žádné nevysvětlitelné události! To jsou přibližná slova tehdejšího sovětského vůdce Nikity Chruščova, jimiž se po autoritách dovolával důkladného vyšetření a vysvětlení úmrtí devíti turistů v Uralském pohoří na konci 50. let minulého století. A že se o nevysvětlitelnou událost opravdu jedná, jsme přesvědčeni ještě dnes, kdy stále žádné vysvětlení nemáme.

  Je 1. února a zima taková, že jen málokdo z nás by se nyní vydával tábořit do přírody. Stejného názoru však nebyla skupina studentů Uralského polytechnického institutu, která se na sklonku ledna roku 1959 vydává zdolat vrchol hory Otorten. Přesuňme se tedy na místo ještě mrazivější, než si většina z nás dokáže jen představit, do ruského pohoří Ural, kde teplota běžně klesá až k mínus 30 stupňům. Vydejme se po stopách nebohých studentů, a zkusme si představit ono nepopsatelné šílenství, které v noci dnešního únorového data tehdy zažili. Šílenství jež se pak zapíše do dějin jako jedna z největších záhad horské turistiky.


první řada zleva: Igor Alexejevič Ďatlov; Zinajda Alexejevna Kolmogorovová; Ludmila Alexandrovna Dubininová; Alexander Sergejevič Kolevatov; Rustem Vladimirovič Slobodin - druhá řada zleva: Georgij Alexejevič Krivoniščenko; Jurij Nikolajevič Dorošenko; Nikolaj Vladimirovič Thibeaux-Brignolles; Alexander Alexandrovič Zolotarjov; Jurij Jefimovič Judin

  Desetičlenná skupina přijíždí 25. ledna vlakem do města Ivděl ležícího ve Sverdlovské oblasti. Jejich cesta, tentokrát už jen na korbě nákladního vozu, následně vede do vesnice Vižaj a nakonec do dřevorubecké osady v 41. okresu. Po nezbytných přípravách odtud dále vyráží do už nekonečné, mrazivé a pusté divočiny. Divočiny, kde budou na desítky kilometrů vzdáleni od civilizace, sami a vydáni napospas krutému horskému počasí a přírodě plné strmých hor, lesů a zasněžených plání.

  Je však možné, že v následujících dnech až tak úplně sami nebudou.

 Další zastávku činí v opuštěné geologické osadě, kde skupinu kvůli špatnému zdravotnímu stavu opouští Jurij Judin. Vydává se zpět a v tu dobu on ani nikdo jiný netuší, že si tím právě zachránil život. Zbytek výpravy pokračuje vstříc hřebenu hory Otorten.

  Všichni jsou zkušení horalové a na túru jsou plně připraveni. Každý už má za sebou několik horských výstupů a i když zdolání vrcholu Otorten má přiřazenou obtížnost třetího stupně, tedy nejtěžší, nikoho to neodrazuje. Naopak, výpravu si užívají, zaznamenávají na filmy svých fotoaparátů a píšou si deníky.

 Trochu rozrušení pak přináší nálezy značek vyřezaných do kůry stromů, značek, které používají lovci místního kmene Mansijů. Je však všeobecně známo, že Mansijové jsou přívětiví a přátelští, není tedy důvod se znepokojovat, skupina patrně narazila na jednu z loveckých stezek. Výprava tak pokračuje dál, hora Otorten se tyčí na horizontu, cíl se zdá býti na dosah.

  31. ledna společně dorazí k úbočí horského pásu, zde se utáboří a uloží zásoby potravin pro zpáteční cestu.

  1. února hned z rána pokračují, však vlivem zhoršujícího se počasí nechtěně schází z trasy a místo k hoře Otorten zamíří k hoře Cholat Sjachyl, v překladu Mrtvé hoře, vzdálené přibližně 10 km od naplánovaného cíle. Na jejím východním úpatí si Igor Ďatlov tuto skutečnost uvědomí, ale počasí nedovoluje se vrátit na původní cestu, proto velí rozložit tábor. Ve vánici všichni narychlo staví stan a těší se, až se uvnitř zahřejí. Nikoho by ani ve zlém snu nenapadlo, jaké běsnění je v noci čeká, a že rána se nikdo z nich nedožije.


  . . .


 Když 12. února Uralský institut nedostává domluvenou telegrafní zprávu a o expedici ve Vižaji nikdo nic neví, začíná 20. února rozsáhlé pátrání, kterého se účastní několik desítek záchranářů a dobrovolníků, zejména jejich kamarádů ze školy, a ke kterému je později přizvána i armáda. S hledáním pomáhají dokonce i Mansijové, kteří místní oblast znají nejlépe. A to, co se jim nakonec podaří nalézt, opravdu nahání husí kůži.

 26. února objevují tábor výpravy. Stan je pobořený a rozřezaný - zevnitř! Něco muselo studenty nevyslovitelně vyděsit, že tímto způsobem opustili vyhřáté zázemí a vyběhli do nočního mrazu. Záchranáři následují stopy. Ty vedou z kopce směrem dolů k přibližně kilometr a půl vzdálenému lesu, na jehož okraji pod velkou borovicí nachází u vyhaslého ohniště první těla. Jsou jimi Georgij Krivoniščenko a Jurij Dorošenko. Velmi podivné je to, že oba na sobě mají jen spodní prádlo. Nic víc, ani boty. Stan tedy opustili ve velkém spěchu a pravděpodobně zcela zbaveni smyslů. Borovice má odlámané větve do výšky asi pěti metrů, takže se na ni snažili vylézt, nevíme však, zda z důvodu, aby se před někým, či něčím ukryli, nebo pouze proto, aby nalámali větve pro oheň, který se jim určitě podařilo rozdělat, neboť jejich těla, než zmrzla doslova na kost, nejdříve z části ohořela.

 Nikdo další se u borovice už nenachází, pátrání tedy pokračuje. V tuto chvíli je ale záchranářům jasné, že jsou všichni mrtví.

 Další tři těla se objeví záhy, směrem od borovice a provizorního tábořiště zpět ke stanu, jsou jimi Zinajda Kolmogorovová, Rustem Slobodin a sám Igor Ďatlov. Opět všichni velmi spoře oděni.

 Zbylé čtyři členy výpravy se pak nedaří nalézt déle než další dva dlouhé měsíce - až 4. května, kdy sníh již trochu sestoupí, se v proláklině necelých sto metrů od borovice, avšak na opačnou stranu, tedy směrem do lesa, nalézají ostatky Ludmily Dubininové, Alexandera Kolevatova, Nikolaje Thibeaux-Brignollese a Alexandera Zolotarjova. Kolem se nachází zbytky rozřezaného oblečení a někteří na sobě mají oblečení patřící jiným. Je vidno, že přeživší se snažili zahřát svršky těch, kteří již zemřeli, ovšem směrem ke stanu, kde zůstalo veškeré vybavení a zásoby se nikdo nevydal. Nevíme proč...

 Oproti prvním pěti nalezeným, kteří zjevně zemřeli na podchlazení, i když na lebce Rustema Slobodina se našla menší prasklina, tato samostatná skupinka ve většině podlehla na vnitřní zranění. Ludmila Dubininová a Alexander Zolotarjov mají polámaná žebra a rozsáhlá vnitřní zranění, soudní patolog je přirovnává k autonehodě a vylučuje zapříčinění jinou osobou. Takovou sílu útočící člověk prostě vyvinout nedokáže. Ludmila Dubininová má navíc ještě vytržený jazyk a potrhané měkké části úst. Lebka Nikolaje Thibeaux-Brignollese je rozdrcená. Pouze Alexander Kolevatov zemře na podchlazení bez známek násilí. U všech těl je naměřena zvýšená radiace.

 Víc se ale zjistit nepodaří a vyšetřování je tak nakonec uzavřeno s tím, že skupina zemřela po zásahu vyšší moci.

  Takto neurčitý závěr však nikoho moc neuspokojí, zejména ne přátele a už vůbec ne pozůstalé. I sám Jurij Judin jednou prohlásí, že kdyby mohl Bohu položit jednu otázku, chtěl by se dozvědět, co se tehdy v noci jeho kamarádům stalo. Sám umírá v roce 2013 aniž by mu to bylo dopřáno.

  Jelikož událost nemá žádné očité svědky, jen sníh, mráz a horský ledový vítr, vzniká tak nespočet teorií, od naprosto bláznivých, jako útoku sněžného může, nebo mimozemšťanů, přes nepravděpodobné, například lavinu, až po možné, jako tajné armádní testy, či útok samotných Mansijů. Ovšem nesmíme zapomínat, že jiné stopy než oněch devíti studentů, se na místě nenalezly. V úvahu tak připadá i možné šílenství způsobené infrazvukem, který dokáže vytvořit dující vítr v průsmyku. Anebo se událo něco, co ještě zatím nikoho nenapadlo. Něco, co všechny zkušené horské turisty donutilo v noci při teplotě mínus 30 stupňů opustit teplo stanu a svých spacáků, většinou pouze ve spodním prádle, a brodit se po kolena ve sněhu takovou dálku k lesu. Proč se pak ke stanu nesnažili vrátit všichni, ale pouze tři z nich? Proč někteří šli dokonce ještě dál? Jaké zvrácené šílenství se tehdy v noci odehrálo? To se už nikdy nedozvíme.



15 zobrazení